Rozhodující bitvy druhé světové války: Souboj o iniciativu znamenal bod zlomu

Gigantické střetnutí, v němž chtěli Němci znovu získat strategickou iniciativu na východní frontě, skončilo přesně opačným výsledkem. Operace Citadela (byť ve svých cílech od počátku limitovaná) neuspěla a následné sovětské protiofenzivy (operace Kutuzov a Vojevůdce Rumjancev) vyústily v jedno z velkých sovětských vítězství – první, kterého Rudá armáda dosáhla v létě.

Bod zlomu a rozhodující porážka

Je sice pravda, že Sovětský svaz utrpěl hrozivé ztráty, na rozdíl od Německa si je ale mohl dovolit. I když dnes vnímáme jako obrat na východní frontě spíše boje u Stalingradu nebo Moskvy, doboví aktéři viděli právě Kursk coby bod zlomu. Týkalo se to většiny německých důstojníků a například Wilhelm Keitel po válce vypověděl, že po porážce z léta 1943 již bylo jasné, že třetí říše nemůže válku vojenskými prostředky vyhrát.

Podobně situaci vnímal i Heinz Guderian: „Při selhání operace Citadela jsme utrpěli rozhodující porážku. Naše obrněné formace, s takovým úsilím reorganizované a znovu vyzbrojené utrpěly těžké ztráty na mužstvu i technice. (…) Sověti využili své vítězství dokonale a na východní frontě již neměla být žádná období klidu. Odteď již nepřítel držel iniciativu neoddiskutovatelně v rukou.“

Stejně tak třeba Winston Churchill poznamenal, že „tři gigantické bitvy u Kurska, Orla a Charkova, svedené v rozmezí tří měsíců zvěstovaly zkázu německé armády na východní frontě“. U Kurska tak Rudá armáda nabyla další důležitou porci sebevědomí, zatímco na Němce čekaly už jen dva roky zoufalého ustupování až do Berlína.