Rozhodující bitvy druhé světové války: Definitivní sovětský direkt na Volze

V polovině roku 1942 sice německá armáda již neměla pověst neporazitelné síly, která rozdrtí každého protivníka, kdykoliv si zamane, přesto ale leccos nasvědčovalo tomu, že vítězství nad Sovětským svazem může být velmi blízko. Wehrmacht se zdánlivě dokázal vzpamatovat ze zimní porážky u Moskvy a zastavil následný nápor Rudé armády, přičemž jí způsobil těžké ztráty. Adolf Hitler pak hodlal mohutnou letní ofenzivou ovládnout sovětská ropná pole za Kavkazem, což by pro válečné úsilí Stalinovy říše znamenalo těžký, možná i fatální úder.

Při bližším pohledu je ale zřejmé, že ani jedna z totalitních mocností nebyla v době zahájení německé operace Blau v ideální formě – sportovní hantýrkou šlo o dva boxery těžké váhy, kteří již za sebou měli několik kol v ringu, oba již inkasovali pár tvrdých háků a jediný dobře mířený úder mohl pro každého z nich znamenat počítání nebo i konec zápasu. Na začátku německé ofenzivy to vypadalo, že oním počítaným boxerem bude Sovětský svaz. Obrněné kolony Wehrmachtu pronikaly rychle vpřed a jedním z útočných směrů byl i ten stalingradský, přičemž hlavní tíha bojů o toto město postupně zůstala na bedrech 6. armády generála tankových vojsk Friedricha Pauluse.

Dál ani krok

Dne 23. srpna se německé panzery objevily na předměstí Stalingradu a v následujících týdnech se rozhořely těžké, dosud nevídané pouliční boje. Do poloviny listopadu sice Němci s těžkými ztrátami dosáhli břehů Volhy a rozdělili 62. armádu generálporučíka Vasilije Čujkova na několik částí, sami ale měli velké potíže se zásobováním a vzápětí se dostali do smrtelného sevření, když Rudá armáda po čtyřech dnech od zahájení operace Uran dokončila 23. listopadu obkličovací manévr založený na úderu proti relativně slabým rumunským silám.

Následná likvidace Paulusovy 6. armády se stala pomyslným umíráčkem celé německé branné moci. Porážka ve Stalingradě představovala pro Němce obrovský šok, z nějž se morálně již nikdy zcela nevzpamatovali, a celý svět mohl začít věřit v obrat ve válce a v konečný zánik třetí říše. Po bitvě, která tak měla nejen faktický, ale i značný symbolický a propagandistický význam, už Němci nedokázali postoupit hlouběji na sovětské území a naopak se po většinu dalších bojů na východní frontě nacházeli v defenzivě nebo na ústupu.

Otěže pomyslného boxerského zápasu převzala Rudá armáda a Wehrmacht musel být počítán. I když se ještě dokázal postavit na nohy a snažil se znovu bojovat, otřes, který utrpěl po „stalingradském direktu na bradu“, byl příliš těžký.