Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů (1)

Třetí říše vstupovala do druhé světové války s poměrně silným letectvem, které ale postrádalo jednu důležitou složku, a sice strategické bombardéry. Luftwaffe disponovala středními bombardéry, od nichž očekávala zejména podporu na taktické úrovni, ovšem okolnosti ji donutily vést i strategické kampaně. Když zhruba o dva roky později vstupovaly do války USA, neměly prakticky žádné bombardovací letectvo hodné takového označení, ale během krátké doby vybudovaly gigantickou sílu, která měla značný podíl na porážce Německa. Jak si vedli piloti a příslušníci dalších leteckých profesí ve službách US Army Air Force a Luftwaffe? 

Tisíce nových pilotů

Kvůli hospodářské krizi ve 30. letech výrazně vzrostl zájem o službu v amerických ozbrojených silách, kde mnoho mladých mužů hledalo stabilní kariéru. Z tohoto přílivu rekrutů ale těžily především pozemní síly a námořnictvo. Letectvo, které tehdy formálně patřilo pod armádu coby US Army Air Corps (USAAC, až od roku 1941 jako USAAF), v té době zkrátka nemělo finance ani výcvikové a jiné kapacity potřebné k navýšení stavu.

V roce 1937 tak nastoupilo do služby pouze 184 nových pilotů. Situace se změnila až v roce 1939, neboť stále více Američanů (a to včetně kongresmanů) chápalo, že se USA v dohledné době pravděpodobně zapojí do války, ať již proti Japonsku, nebo proti Německu. Velení letectva tak schválilo plán během následujících dvou let vychovat 4 500 nových letců a vzápětí uzavřelo kontrakty s velkými civilními leteckými školami. Po porážce Francie v roce 1940 byl plán navýšen na 7 000 nových letců za rok a po vstupu USA do války pracovalo pro USAAF už kolem 60 civilních leteckých škol, které měly na starosti první fázi výcviku.

Výcviková letadla pro USAAF 

Ta se označovala jako vstupní (Primary), probíhala zpravidla na lehkých strojích (například PT-17 Kaydet či PT-22 Recruit) a zahrnovala úplné základy létání. Pak se adept přesouval do základního výcviku (Basic), kde se učil mimo jiné součinnost ve formaci, navigaci podle přístrojů či létání v noci, a to většinou na strojích BT-13 Valiant nebo BT-14 Yale. Třetí, pokročilá (Advanced) fáze se již lišila pro piloty jedno- a vícemotorových letounů.

Do druhé skupiny patřili i budoucí piloti bombardérů, kteří se v tomto stadiu učili na dvoumotorových strojích AT-9 Fledgling a AT-10 Wichita. Každá ze tří fází výcviku zpočátku trvala tři měsíce a piloti za tu dobu nalétali průměrně 140 hodin, načež se přesunuli k operační jednotce. Tam se začali seznamovat s letadlem, na kterém měli sloužit, a nalétali na něm zhruba 250 hodin, než byli uznáni za skutečně připravené k bojové akci. Po vypuknutí války ale musel být celý proces výrazně zrychlen. 

Lety nad Německo

Každou ze tří fází Američané zkrátili na devět až deset týdnů, takže pilot mohl po sedmi měsících výcviku absolvovat přesun do Velké Británie, odkud startovaly bombardovací perutě USAAF proti cílům v Německu a v okupované Evropě. K tomu bylo nicméně zapotřebí také dalších členů osádky, kterou zpravidla tvořilo celkem deset osob: pilot, druhý pilot, bombometčík, radista, mechanik a střelci. Původní schéma předpokládalo, že první tři zmínění budou důstojníci, zatímco zbývajících sedm bude pocházet z řad mužstva, respektive poddůstojnického sboru.

I to ale válečné podmínky změnily. Letectvo si také dlouho zakládalo na svém výběrovém charakteru; od budoucích letců nejprve požadovalo nejméně dva roky odborného (nejlépe vysokoškolského) vzdělání, ale i od toho muselo posléze ustoupit, ačkoli vstupní testy zůstávaly pořád poměrně náročné. Uchazečů totiž bylo stále dost a letectvo si přece jen mohlo vybírat ty inteligentnější a vzdělanější, navíc osádky bombardérů se skládaly zásadně jen z dobrovolníků.

Životní styl amerických letců 

Akce, do nichž startovali, totiž přinášely značné riziko a ztráty při některých náletech dosahovaly hrozivých čísel. Jen velmi málo kompletních osádek se mohlo chlubit tím, že přežilo požadovaných 25 misí, po nichž se mohly vrátit domů. Po absolvování takového turnusu se sice někteří dobrovolně upsali k dalším operacím, většina však byla vděčná, že nemusí dále čelit německým stíhačkám a protiletadlovému dělostřelectvu.

Dokončení: Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů (2)

Trvalá hrozba smrti, zranění nebo zajetí se odrážela i ve způsobu, jakým letci trávili volný čas. Ačkoliv se nejvíce mluví o karetních hrách, alkoholu a ženách, skutečnost byla daleko složitější, jelikož mnozí příslušníci USAAF nalézali naplnění či útěchu v řadě jiných činností. Kostely poblíž amerických základen ve Velké Británii bývaly vždycky naplněné, protože mnoho mužů se obracelo k víře, další vyráželi na výlety po Anglii a samozřejmě také psali deníky či dopisy, díky čemuž se zachovaly podrobné a důvěrné informace o jejich nasazení i osobním životě.