Římané na Moravě: Jak málo nás dělilo od vzniku provincie Marcomania?

Dá se říct, jak vypadala situace v Čechách a na Moravě před příchodem Římanů?

K zásadnímu přeskupení geopolitické scény došlo už na závěr prvního století před naším letopočtem a počátkem prvního století našeho letopočtu. Tehdy ustoupilo keltské obyvatelstvo: Částečně odešlo a částečně jeho populace klesla, nejspíš v důsledku ekonomických a ekologických vlivů. Od severu a západu se k nám pak začalo šířit obyvatelstvo, které dnes řadíme ke „Germánům“ – což dávám do uvozovek, protože Germáni, tak jak danému termínu rozumíme nyní, tenkrát neexistovali. Jde o výmysl Caesara, který tak nazýval každého, kdo žil na východ od Rýna. 

Je možné, že se takhle označovala nějaká tamní drobná skupinka, ale obecně si zmínění lidé říkali kmenovými názvy a nezahrnovali se pod nějaký zastřešující etnický termín.  Uvedené kmenové svazky byly velmi tvárné a ustavovaly se okolo jednoho významného vůdce, vládce nebo náčelníka. Římané je občas nazývali knížata či králové, ale jen proto, že latinská terminologie byla zvyklá na starověké civilizace. Dnes jim obecně říkáme náčelníci. 

Když jsem se díval na dějiny Markomanů a Kvádů, přišlo mi, že se jednalo o extrémně nestabilní útvary…

Nestabilní byly i v tom smyslu, že neumíme říct, kdo se k daným kmenům hlásil a kdo ne a v jaké vlastně době. Jejich názvy nám zachovali Římané, ale ti nepsali průběžné reporty z dobytého území – máme spíš útržky informací. Dochovaly se zprávy z počátku prvního století, máme zmínky od Tacita okolo roku sto, pak z období markomanských válek a potom až zprávy ze čtvrtého století, které se týkají Kvádů. Tacitus říká, že se veškeré uvedené kmeny zastřešují termínem Svébové. Ti všichni mezi roky čtyřicet a dvacet před naším letopočtem pronikali na naše území, nejdřív do české kotliny a později na Moravu. Ve stejné době však rozšiřoval svoje území římský stát a někdy v letech nula až dvacet se v oblasti Dunaje obě popsané sféry střetly.

Víme, jak zmíněné střetávání světů vypadalo?

Poté, co Germáni zkonsolidovali svá území a Římané upevnili vládu nad novými provinciemi, došlo na první kontakty. Byly mírové, hlavně obchodní a politické, ačkoliv se ozbrojený konflikt občas asi odehrál. Na straně Říma byla znát velká snaha o pečlivou vojensko-civilní správu: Uvedené dvě věci se nedají odlišit, protože civilní správu vždy obstarávali vojáci. Místodržitelem byl velitel legie, která sídlila v hlavním městě, přičemž nejblíž k nám leží Carnuntum v Dolním Rakousku. Ten vedl vyjednávání s místními náčelníky a byla vidět snaha, aby měl kontakt nějakou institucionalizovanou podobu. Římané chtěli podchytit vztahy smlouvami, které stanovily vzájemné závazky. Máme dobrý příklad na minci císaře Antonina Pia z let 140 až 144, na níž stojí „Kvádům byl dán král“. Mince fungovaly jako věstník, který něco sděloval, a Antonius Pius považoval za důležité, že Kvádům zasáhl do vnitropolitických poměrů a pomohl k moci určitému náčelníkovi.

Kdo takové vyjednávání vedl?

Můžeme si představit, že v dobách, kdy neprobíhaly žádné konflikty, se nějaký náčelník dostavil do Carnunta na politicko-obchodní jednání. Víme ale, že měli poměrně omezený manévrovací prostor. Ve stínu velmoci a tváří v tvář její vojenské síle jednali méně autonomně, a hlavně méně agresivně. Řekl bych, že to platilo po většinu času společné existence, ačkoliv mír určitě občas narušil nějaký vpád či loupežná výprava. Místní náčelníci žijící podél hranice se nemuseli chovat nepřátelsky – úplně stačilo, když přes své území nechali projet jiný kmen. 

Pro Římany bylo navíc životně důležité, aby fungoval obchod na jantarové stezce, která vedla od Jadranu přes východní Předalpí, Moravskou bránu a Velkopolsko až do Pobaltí. Jantar představoval vyhledávaný produkt a bezpečnost jeho transportu garantovali právě náčelníci, za což dostávali ze strany Říma poplatky a úplatky. 

Z pohledu náčelníků šlo zřejmě o rozumnou politiku. Máme však zprávy, jak na římský vliv reagovali běžní Germáni? Vytvářelo to ve společnosti tření?

Musíme vzít v potaz základní princip, na kterém kmeny fungovaly. Soudržnost takové komunity se odvíjela od úspěšnosti vůdce. Pokud náčelník dovedl pro svoje lidi zajistit půdu, bezpečí a stabilitu, tak ho akceptovali. Římané si bezpečí hranice zajišťovali tím, že náčelníkům poskytovali podporu, protože jejich zájem byl společný. Z archeologických nálezů víme, že se řada římských předmětů průběžně a ve velkém ocitala na území Germánů. Takže zboží proudilo směrem k náčelníkům, kteří ho poté rozdělovali svým poddaným.

Nicméně je pravda, že se mohl objevit někdo dostatečně vlivný, bojeschopný a s velkými ambicemi. Dotyčný věděl, že může na post náčelníka dosáhnout například vítězstvím nad Římany, čímž oslabí pozici stávajícího vládce. Je to však komplikovanější, protože i když Arminius dokázal v roce devět Římany porazit, nestalo se, že by se k němu všichni ostatní náčelníci najednou přidali. Typicky třeba Marobud, vůdce českých Markomanů, zachoval neutralitu. Nicméně v roce devatenáct ho nějaká jiná skupina s dostatečně silným vůdcem sesadila a musel i se svou družinou utéct. Novým vůdcem se stal Katvalda, na vrcholu ovšem vydržel jen dva roky, protože ho poté opět vyhnal jiný pretendent. V tom spočívala nestabilita zmíněných útvarů. 

A tady určitě přicházeli ambiciózní muži s rétorikou: „Proč byste tancovali, jak vám hrají Římani? Přidejte se ke mně, vydrancujeme provincii a přivezeme mnohem větší bohatství!“ Tak to bylo hlavně na počátku soužití, později už podobné věci nevidíme. Výjimku představoval nástup markomanských válek. Z útržků literárních pramenů se dá dovodit, že docházelo k něčemu podobnému – že náčelníci vzdálenějších kmenů tlačili na markomanské vládce, aby se přidali na jejich stranu a společně zaútočili na Řím. Takže to nebylo tak, že by Germáni čtyři sta let římské vměšování bez protestů akceptovali, ale ani protiřímské výboje se neodehrávaly nijak často.

Jak viděli Germány samotní Římané? Vnímali je pouze jako anonymní masu barbarů?

To je velmi složité. Velká část obyvatel Římské říše barbara nikdy neviděla, byli příliš vzdálení. „Barbar“ však a priori neznamenalo primitiv. Zmíněné slovo pochází z řečtiny a popisuje někoho, kdo mluví nesrozumitelným jazykem. V představách středomořských národů existovalo jisté klišé, že barbaři jsou sice prostí, ale stateční, čestní a bojeschopní. Došlo k určité idealizaci nezkaženého divocha. Nabízelo se jen minimum možností si ověřit, zda tomu tak opravdu je. Reálný kontakt s barbary měly výhradně vojenské složky, ale jejich správní záznamy se nedochovaly. Známe pouze literární prameny a ty mají tendenci daná klišé opakovat. Vyobrazení barbarů na římských památkách jsou také schematická: Jejich postavy mají vždy dlouhé vlasy a vousy, aby je běžní Římané na reliéfech snadno rozeznali.

Myslím si – ale jde jen o moji spekulaci – že Říman žijící v Římě nejspíš barbary pohrdal. Kdo neměl přístup k vodovodu, nechodil do lázní a nejedl správnou stravu, nemohl být přece na stejné úrovni. Určitý počet Germánů se samozřejmě na území říše ocital, ať už se jednalo o otroky, či námezdní vojáky v pomocných jednotkách. Kolektivní odsudky, jak je známe dnes, se však v antice nevyskytovaly. Později neměli Římané problém Germány coby vojáky povyšovat, což je dobře vidět ve třetím a čtvrtém století, kdy byli ti nejlepší vojáci germánského původu. A v oné dlouhotrvající agonii říše často právě Germáni zachraňovali Řím před jinými Germány.

Dalo by se ve zkratce říct, co vedlo k markomanským válkám?

Dnes panuje shoda, že šlo o souhru několika okolností. K těm dosud ještě málo prozkoumaným mohla patřit změna klimatu, přičemž i jeho relativně krátkodobé zhoršení dokázalo vážně ohrozit zemědělskou soběstačnost. V prvním a druhém století pak podle počtu hrobů a sídlišť vidíme neustále strmě rostoucí demografickou křivku. Takže pokud na vrcholu růstu populace nastal především na severu Evropy nedostatek potravin, mohlo to způsobit šok, který přiměl část kmenů z Pobaltí tlačit se na jih – kvůli získání půdy i udržení pozic náčelníků. K tomu od poloviny šedesátých let řádila v Římské říši pandemie nejspíš pravých neštovic, která mohla mít velký dopad na demografii, což muselo vést k velkým daňovým výpadkům a logistickým problémům.

Měly markomanské války nějaký jasný spouštěč?

Celý konflikt začal docela podivně. Dochovala se zpráva z roku 166, že několik tisíc Langobardů a Obiů překročilo Dunaj u Arabony, dnešního Győru. Jenže kmen Langobardů žil v oblasti Hamburku a Obiové byli také ze severozápadu Německa. Kde se tam tedy vzali? Vypadá to, že si snad vyjednali možnost přejít celé území Markomanů a Kvádů, aby si mohli zaloupit. Pak nám bohužel nějaké kamínky z mozaiky chybějí, ale následuje zmínka, že se deset kmenových náčelníků v čele s tím markomanským dostavilo do Carnunta. Požadovali, aby jim místodržitel Panonie umožnil usadit se na římské půdě nebo aby Římané přišli bránit tu jejich. Je tedy možné, že se celé jejich území ocitlo pod tlakem, a když povolili průchod jedné skupině, skončilo to pleněním – načež jim Římané pohrozili „tohle už nedělejte“. Jenže přicházely další a další skupiny, které žádaly o průchod, nebo dokonce lákaly místní válečníky řečmi o kořisti: „Přidejte se k nám, jdeme až do Itálie.“

Deset náčelníků už je hodně, nejednalo se tedy o lokální věc. A Římané ten problém pravděpodobně podcenili. Možná že neměli dost informací, možná že systém obrany založený na spřízněných náčelnících nebyl předtím vystaven takovému tlaku a nemuseli si uvědomit, co se děje. Pak máme zprávu z roku 169, kdy ohromná koalice Germánů náhle vtrhla do Panonie, a protože obrannou linii překonali snadno, dorazili po krásně vydlážděných silnicích až na sever Itálie. Současně vidíme i výpad do Dákie, dnešního Sedmihradska, takže tlak šel více směry. Mám dojem, že přesné příčiny těch válek zůstávaly do jisté míry neznámé i samotným jejich aktérům.

Když Římané dorazili na Moravu, založili u Mušova trvalý tábor. Víme o něm něco?

Když se jim podařilo germánské útočníky vytlačit, přešli do útočných operací, které se odehrávaly na území Germánů. Týkaly se především území Markomanů, ale i Kvádů v hranicích dnešního Slovenska a Sarmatů, kteří žili východně od Budapešti. Operace se odehrávaly ve dvou fázích: Mezi léty 172 a 175 tam Římané přesunuli velké množství vojáků, poté došlo k přerušení akcí kvůli vnitropolitickým potížím Marca Aurelia a roku 177 k jejich opětovnému obnovení. Trvaly pak až do Aureliovy smrti v roce 180. Během té doby vojsko postavilo řadu opěrných bodů, z nichž lze usuzovat na promyšlenou okupaci markomanského území. A Mušov ležel v samotném jeho srdci, žily tam místní elity a dochovala se řada bohatých hrobů. Na trase k němu, podél Dyje, vznikaly přístaviště a cesty. Mušovský tábor vyrostl jako hlavní centrum, odkud se měly koordinovat vojenské operace, a současně se z něj dala kontrolovat nejdůležitější část nepřátelské společnosti.

Znamenala zmíněná okupace předstupeň k vytvoření provincie Marcomania?

Ano. Alespoň to tak z archeologických nálezů vypadá, ačkoliv důkaz podat neumíme. Dokonce se v regionu pravděpodobně nacházela část Germánů, kteří stáli na straně Římanů, jak dokazuje královský hrob právě z doby válek. Od literátů víme, že tam chtěl Marcus Aurelius vytvořit provincii, což ovšem starověká historiografie často zpochybňovala. Až v posledních sedmdesáti letech se díky vykopávkám ukázalo, že měli pravdu. Kdyby vám totiž někdo ukázal mapu táborů, aniž by vám k ní dodal i příběh, stejně si řeknete: „To je jasné, oni dané území okupují.“ Trestná výprava by nikdy neinvestovala takovou energii do budování kotvišť a táborů podél přístupových cest.

A teď spekulativní otázka, což historici nemají rádi: Kdyby Marcus Aurelius zemřel o rok později a provincie by vznikla, dokážeme odhadnout, jak se mohly odvíjet dějiny Moravy a Čech?

Myslím, že by Římané nedokázali to území dlouho udržet. Víte, často se tvrdí, že se chtěl Marcův syn Commodus jen bavit a chodit do arény. Po otcově smrti celou expanzi zastavil a prostě se vrátil o dvacet let zpátky s tím, že „my budeme tady a vy zase támhle“, jako by se nic nestalo. Já se však domnívám, že narazil na ekonomickou realitu. 

Možná by Římané mohli provincii i nějaké desetiletí budovat, ale zhruba od třetí dekády třetího století už by ji nedokázali udržet vzhledem k tomu, v jaké vnitrostátní krizi se říše ocitla. Šlo by o jedno z prvních území, o němž by řekli, že je tak nákladné ho bránit, že jej raději vyklidí.

Podobně v sedmdesátých letech třetího století vyklidili Dákii – a tam se nacházely zlaté doly, zatímco tady nerostné suroviny nebyly. Zdejší expanze měla ideovou motivaci a zároveň se v danou chvíli mohla jevit jako prevence, aby Germáni naráželi na Dunaj. Jenže Germáni se mezitím vyvíjeli. V třicátých letech třetího století napadl dříve neznámý, ale ohromný kmenový svaz Alamanů hranice říše v Bavorsku takovou silou, že Řím po pár dekádách z území ustoupil. Později podnikali výpady přes Rýn směrem do Galie, kde dokonce vzniklo odtržené území, a Římu trvalo sedmdesát let, než konsolidoval své síly. Takže investovat do obrany vzdálené provincie by bylo zcela iracionální. Mohla by fungovat snad padesát let, ale nejspíš by padla jako první.

Mgr. Balázs Komoróczy, Ph.D. 

Archeolog a historik. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a doktorské studium absolvoval na Univerzitě Loránda Eötvöse v Budapešti. Od roku 2014 působil jako vedoucí Střediska pro archeologii doby římské a stěhování národů v Archeologickém ústavu Akademie věd v Brně a od roku 2022 je ředitelem zmíněného ústavu. Věnuje se zejména archeologii Římanů na našem území a vedl terénní výzkum na Hradisku u Mušova i v řadě římských polních táborů.