Řezník, který vyhrál válku? Polní maršál Douglas Haig (3)

Třetí bitva u Yper, známá též jako bitva o Passchendaele, je dodnes předmětem sporů. Polnímu maršálovi Douglasi Haigovi, vrchnímu veliteli britského expedičního sboru, se vytýká, že ji neukončil dřív, když bylo jasné, že k průlomu nedojde, případně, že ji vůbec začal na tomto místě a vedl ji tak, jak ji vedl. Za několik kilometrů území tu Britové zaplatili ztrátou 250 000 mužů; německé ztráty byly dokonce ještě vyšší.

Zachránil Francouze?

Z perspektivy vývoje situace na západní frontě však byla bitva významnou událostí. Britský tlak v yperské oblasti zaměstnal tolik nepřátelských jednotek, že se Němci neodvážili zaútočil na francouzské linie oslabené Nivellovým debaklem a následnou vzpourou některých francouzských oddílů. Kdyby tak učinili, možná by se jim podařilo dosáhnout vysněného vítězství. Bitva u Passchendaele tak byla významným okamžikem války. Pomohla udržet frontu v téměř neměnné podobě do okamžiku, než se plně zotavila francouzská armáda a než se do války zapojily USA.

Haig se snažil před koncem roku 1917 dosáhnout ještě jednoho úspěchu, a proto po skončení bitvy u Passchendaele zahájil 20. listopadu ofenzivu u Cambrai. Během této operace poprvé jako hlavní úderný prvek vystupovaly tanky a první okamžiky bitvy přinesly dramatický úspěch britských vojáků. Němci ale 30. listopadu převzali iniciativu, zuřivými protiútoky zatlačili Brity zpět a dobyli téměř veškerá ztracená území. Ztráty byly opět vysoké, obě strany přišly zhruba o 47 000 mužů.

Horké měsíce

Na jaře 1918 začala mohutná německá ofenziva, která byla pro britské vojsko strašlivou ranou. Během prvního týdne musely jejich jednotky ustoupit o 40 mil a ztratily přibližně 200 000 mrtvých a raněných. Francouzský generál Ferdinand Foch, který se na začátku dubna stal vrchním velitelem spojeneckých sil, sice poslal Haigovi část francouzských divizí na podporu britských pozic, situace ale byla nadále kritická.

Dne 9. dubna zahájil německý maršál Erich Ludendorff druhou fázi své ofenzivy a spojenecké oddíly nebyly schopny jeho postup zastavit. Němci ale platili za dobyté území mimořádně těžkými ztrátami. V červenci podnikl Ludendorff poslední zoufalý pokus překročit Marnu a vstoupit do Paříže. Vyšel však naprázdno a spojenci mohli přejít do protiútoku. V bitvě u Amiensu (8.–12. srpna) se Britům podařilo prolomit německé obranné linie, načež Dohoda vytlačila centrální mocnosti z pozic, které dobyly během jarní ofenzivy.

Ten, co „vyhrál válku“

Sbory BEF dosáhly během závěrečných bojů na západní frontě působivých výsledků, a to i navzdory tomu, že tehdejší britský premiér Lloyd George odmítl polnímu maršálovi poslat další posily. Vojáci pod Haigovým velením zajali téměř 190 000 nepřátel a ukořistili 2 840 děl. Historik Gary Shefield nazval stodenní ofenzivu (8. srpna–11. listopadu 1918) „největším vojenským vítězstvím v britské historii“.

Nutno ale dodat, že denní ztráty britské armády během závěrečného postupu spojenců na západní frontě činily 3 645 obětí, což bylo více než během ofenziv na Sommě (2 950) nebo u Passchendaele (2 121). Po válce byl Haig povýšen do šlechtického stavu. V lednu roku 1920 odešel do výslužby a užíval si bohatou penzi. Zemřel na infarkt 29. ledna 1928 ve věku 66 let.

Polní maršál byl v poválečném období oslavován jako vůdce vítězné armády. Americký generál John Pershing prohlásil, že to byl právě velitel BEF, kdo vyhrál první světovou válku. Po své smrti byl ale stále více kritizován jako zcela bezohledný a nekompetentní velitel, jehož rozkazy a beznadějné útoky vedly k nadměrným ztrátám.

TIP: Břídilové v akci: Největší omyly Velké války

Britský historik B. H. Liddell Hart, který sám prožil hrůzy Velké války, o Haigovi napsal: „Haig byl ukázkou tohoto nejvyššího egoismu a naprostého nedostatku zábran, který pro své ambice obětoval stovky tisíc mužů. Muž, který zradil své nejoddanější pomocníky i zem, které sloužil. Muž, který dosáhl svých cílů podvodem.“