Revolucionáři v národním hávu: KSČ vsadila po 2. světové válce na nacionální notu

Druhá světová válka zpochybnila dosavadní společenské i politické poměry. Dochované osobní prameny v Československu dokládají morální šok lidí, vyrovnávajících se se ztrátou vlastních domovů, svých blízkých nebo s na povrch postupně vystupujícími zprávami o zvěrstvech konaných v koncentračních táborech. První republika, demokratický ostrov uprostřed autoritativní střední Evropy, se otřásla ve svých základech. 

Jeden příklad za všechny poskytují vzpomínky pamětníků z Brna. V kronice náboženské obce Církve československé husitské v Žabovřeskách pisatel přemítá: „jaké to bylo rozvrácení myslí a jaké to obavy z budoucnosti rvaly naše duše! Ideový a mravní chaos, vášnivé zkoumání minulosti, bolestné pochybování o správnosti našich bývalých cest, pochybování o lidech a vůdcích, o stranách, o ideách a zásadách.“ 

Stejně tak vnesla Mnichovská dohoda u československého obyvatelstva hlubokou nedůvěru v západní spojence. Přetrvávající pocit zrady naopak obracel vděčnost a obdiv veřejnosti na východ; k Moskvě. Lidé proto po útrapách konfliktu upřímně doufali v možnost vybudování nové, lepší společnosti. Výjimku přitom nepředstavovali ani komunisté. Rozpoutání druhé světové války totiž vykládali jako přímý důsledek selhání kapitalistického hospodářsko-společenského uspořádání. 

„Kapitalistický systém nemůže a také se o to nikdy nesnažil vytvářet mezi státy vztahy mírové spolupráce a vzájemné pomoci. Kapitalismus vytváří mezinárodní vztahy odpovídající svým charakterem vztahům vykořisťovatele k vykořisťovaným, potlačovatele k potlačovaným a lupiče k okrádaným,“ uvedl pozdější prezident Československa, Antonín Novotný. Logickým krokem následujícím světovou válku se proto mělo stát budování socialismu. Zvlášť, když mezi vítěznými mocnostmi zastával výraznou pozici nositel komunistické ideologie, Sovětský svaz v čele s až nábožensky obdivovaným Josifem Stalinem. 

Ideologický veletoč KSČ 

Komunistická strana se těšila nezanedbatelné voličské podpoře již v meziválečném období. Zásluhou vlivu svého zakladatele, někdejšího sociálního demokrata Bohumíra Šmerala, se ve straně kloubil středoevropský radikální socialismus s demokratickými požadavky. Tím její ideologie navazovala na československá politická, kulturní a sociální specifika. 

Trvalejší změnu přinesl rok 1929, kdy uvnitř strany získala na síle frakce toužící po precizním a plném napodobování Sovětského svazu. Právě na přelomu 20. a 30. let tak můžeme pozorovat důkladnou bolševizaci KSČ, mimo jiné vedoucí k odchodu nemalého počtu odlišně smýšlejících spolustraníků. Komunistická politika se pak sice k vlasteneckým hodnotám alespoň na čas vrátila poměrně záhy okolo roku 1935, ale o definitivním příklonu KSČ k nacionalismu lze hovořit teprve v průběhu druhé světové války. 

Klement Gottwald ve svých veřejných vystoupeních hovořil o potřebě vybudovat „národní“ výbory, „národní“ frontu, šlechtu označoval pojmem „cizácká“ a namísto socialistické revoluce zdůrazňoval po konci války nutnost provést revoluci „národní a demokratickou“. Na vlasteneckou notu ostatně hrála i ve společnosti významně rezonující kauza týkající se údajného atentátu připravovaného v létě 1945 Němci, jehož oběťmi se měli stát Zdeněk Nejedlý a právě Gottwald, pozdější prezidentský nástupce Edvarda Beneše. 

Propojení komunismu s národními hodnotami se zdánlivě stalo jedním z ústředních poválečných témat politiky KSČ. Klement Gottwald proto na VIII. stranickém sjezdu roku 1946 hřímal: „Konečným smyslem našeho snažení, celého života nás komunistů jako jednotlivců, je uskutečnění velkých a svatých ideálů socialismu (…). My, spjati s národem jako jedno tělo a jedna duše a spolu s národem, všechny překážky překonáme a zdoláme.“ Nutno říci, že československé volby z roku 1946 správnost komunistické strategie potvrdily. Dokonce i sovětští analytici ve zprávách zasílaných do Moskvy psali o překvapivě vysoké podpoře, které se KSČ ze strany voličů dostalo.

Tradiční součást českých dějin? 

Komunistická strana, nositelka internacionální komunistické ideologie, se svým příklonem k vlasteneckým hodnotám postavila do role národní strany. Komunisté totiž navázali na politickou tradici, jejíž kořeny zasahují v české společnosti až do 19. století – na demokratický národní socialismus. Strana tím po druhé světové válce převzala politický program, slovník, hesla a v konečném důsledku též značnou část voličů především Československé strany národně socialistické. 

Zdeněk Nejedlý, historik a pozdější přední ideolog KSČ, interpretoval české národní tradice jako lidové, pokrokové, demokratické a sociální. Komunisté se tím mohli stavět do pozice přímých dědiců odkazu Karla Hynka Máchy, Josefa Kajetána Tyla, Bedřicha Smetany nebo Boženy Němcové. Nejedlý proto vnímal plánovaný přechod k socialismu jako přirozené vyvrcholení českých dějin, čímž KSČ pomyslně prodloužila své ideologické propojení s českým národem až do středověku. Poválečné pozemkové reformy proto byly ospravedlňovány odčiněním pobělohorských útrap, v kontextu školských reforem se zase připomínalo učení Jana Amose Komenského. 

Nejvýznamnější úlohu ale při komunistickém výkladu vlastní národní legitimity sehrávalo husitství. V 50. letech ovládl veřejný prostor narativ vykládající kališnictví jako nedokončenou revoluci vysledovatelnou od 15. až do 20. století a kulminující únorem 1948. Podobné myšlenky lze ostatně nalézt ve starší době i v zahraničí: rakousko-český teoretik marxismu Karel Kautský tvrdil, že v předhusitských středověkých zemích Koruny české se národní cítění projevilo formou třídní nenávisti, na čemž vyrostlo protipapežské a protiněmecké husitské hnutí. Friedrich von Bezold, německý medievista, vnímal Jana Husa jakožto předchůdce socialismu, zatímco francouzský politik a historik Louis Blanc kazatele z Betlémské kaple označoval coby prvopočátek všech revolucí. 

Husitství na piedestalu 

Značně idealizovaný obraz husitství jako vrcholu národních dějin představil již v 19. století František Palacký. A zásluhou populárních románů Aloise Jiráska se romantizující pojetí českého středověkého náboženského odporu proti „cizáckému“ německému živlu stalo součástí národní sebeidentifikace. Komunisté tak asimilací husitství navázali vlastní identitu na společensky populární téma. „I v nás ještě žije to, co v našem národě rozdmýchalo husitství,“ rozjímal Zdeněk Nejedlý. 

Jan Hus proto ve výkladu KSČ vystupoval jako symbol třídního boje a ničitel feudálního uspořádání. Husovo kněžství a tudíž jakýkoliv náboženský rozměr kazatelových myšlenek byly cíleně potlačovány; komunisté takový výklad označovali za ideové očištění Husova kultu. I sám Zdeněk Nejedlý vysvětloval, že Jan Hus využíval kněžství pouze jako záminku pro možnost veřejného vystupování. Pokud by žil ve 20. století, namísto duchovního by se stal politikem a kazatelnu by vyměnil za Václavské náměstí. „A jeho strana byla by velmi blízko – o tom můžeme být přesvědčeni – nám komunistům,“ konstatoval Nejedlý. Není bez zajímavosti, že ani důraz KSČ na sociální rozměr Husova učení nebyl novým konceptem. Ještě před první světovou válkou se totiž objevil v knize Jan Hus, hlasatel pravdy z pera přední osobnosti italského fašismu, Benita Mussoliniho. 

Politická aktualizace tradice 

Provázání komunistické ideologie s národními tradicemi posléze sloužilo, především po únoru 1948, k naplňování aktuálních politických potřeb KSČ. Při slavnostech spojených s výročím mučednické smrti Jana Husa tak byla za účasti předních členů strany vyzdvihována zodpovědnost pracujícího lidu mobilizovat se k naplnění nejrůznějších budovatelských usnesení stranických sjezdů nebo vlastenecká povinnost dobrovolně se účastnit zemědělných brigád při žních. Husovské slavnosti přitom nesetrvávaly výhradně na úrovni státního svátku, ale i díky popularitě kališnického odkazu mezi lidmi získávaly vítaný lokální rozměr. 

S postupem studené války a rostoucím významem mírového hnutí zosobňovaného ve Východním bloku především takzvaným komunistickým internacionalismem jistě nepřekvapí propojení Husova odkazu s mírovým poselstvím. Stejně tak ale mohlo husitství reflektovat přesný opak, a to sice bojovou připravenost socialistických zemí vůči západnímu nepříteli. U hranic se Spolkovou republikou Německo se proto tváří v tvář propagované hrozbě reinstalace fašismu v západním Německu hrdě připomínala husitská vítězství v bitvách u Tachova nebo Domažlic. 

I téma „nepřítele“ tedy v podání KSČ nacházelo své kořeny v národní minulosti. Zdeněk Nejedlý vysvětloval, že se český lid již ve středověku „dělí na skutečně českou, národní složku, reprezentující české snažení té doby, a druhou, panskou složku, jež vládla národu, ale s národními tradicemi nemá nic společného, leč že je kazila a mařila.“ A stejně tak hned po druhé světové válce usilovala ve jménu vlastního prospěchu o sabotáž odvěkého národního socialistického díla „domácí reakce“, což je pojem skrývající zobecňující personifikované označení pro politické a intelektuální odpůrce KSČ. Nejedlého vize dvou národů existujících v rámci jednoho lidu navíc příhodně souzněla s Leninovým protichůdným pojetím „pokrokové“ a „reakční“ kultury. 

V rouše národním 

Ačkoliv se tedy českoslovenští komunisté po druhé světové válce nacházeli v poslušném područí Sovětského svazu a především po ustanovení Informbyra a sovětsko-jugoslávské roztržce mezi Josifem Stalinem a Josipem Brozem Titem zcela přijali strategii bezvýhradného napodobování sovětských vzorů, rezonovala v Československu vlastenecká rétorika KSČ coby významná část poúnorového veřejného prostoru skrze celé nadcházející čtyři dekády. Především husitství přetrvávalo jako základní stavební kámen ideologické konstrukce národně-komunistické identity. Vždyť kupříkladu v roce 1968 v průzkumu tázajícím se, kterou epochu národních dějin považují lidé za nejslavnější, odpovědělo téměř 40 % respondentů bez váhání: husitství. 

Francouzský politolog a historik Jacques Rupnik proto mohl konstatovat, že KSČ ovládla „také systém hodnot, symbolickou strukturu smyslu v očích jedinců i celé společnosti.“ Úspěšné propojení komunismu s českou národní tradicí tomu významně napomohlo.