Revoluce utopená v krvi (1): Potlačení maďarského povstání v roce 1956

Maďarsko se po roce 1945 dostalo do sovětské sféry vlivu a tamní komunistická strana se stala v zemi rozhodující silou. Po sloučení se sociální demokracií se v roce 1948 přejmenovala na Maďarskou stranu pracujících (MSP) a zcela ovládla politickou scénu. Obdobně jako v dalších středoevropských zemích znamenalo vítězství komunismu aplikaci sovětských modelů, což zahrnovalo vládu jedné strany, neomezenou moc tajné policie (Státní ochranný úřad – ÁVH) i zavedení kultu osobnosti. 

Nezpochybnitelným vůdcem země se stal Mátyás Rákosi, jehož moc se odvíjela od podpory, kterou měl z Moskvy. Na území Maďarska byly navíc rozmístěny sovětské armádní útvary tvořící od roku 1955 a vzniku Varšavské smlouvy takzvaný Zvláštní sbor, zahrnující 2. a 17. gardovou mechanizovanou divizi, 195. gardovou stíhací divizi a 177. gardovou bombardovací divizi. Velitelem sboru byl generálporučík Pjotr Laščenko.

Naděje na změnu 

Mocenský monopol Rákosiho se otřásl v létě 1953, když první vlna destalinizace vyvolala rozkol uvnitř MSP, z něhož vyšel vítězně Imre Nagy. Ten ve funkci premiéra zahájil reformní politiku takzvaného Nového kursu, vedoucí k odstranění teroru ÁVH, propuštění politických vězňů, úpravě hospodářské politiky země a podobně. Reformy ale vedly ke zpochybnění samotného pokračování socialismu, což posílilo stranické konzervativce, kteří Nagye v roce 1955 sesadili, a do čela země se navrátil Rákosi. Staronový předseda vlády se pokusil obnovit původní stalinistický režim, což se ale setkalo s odporem maďarské veřejnosti, povzbuzené Nagyho reformami. 

Definitivní ránu Rákosimu zasadil XX. sjezd Komunistické stran Sovětského svazu (14. až 25. února 1956), na němž pronesl první tajemník strany Nikita Chruščov referát odsuzující kult osobnosti i některé zločiny spáchané za Stalinovy vlády. Ačkoliv se jednalo o tajný projev, jeho znění se rychle rozšířilo a v Maďarsku způsobilo kolaps renovovaného stalinismu a sám Rákosi byl donucen k rezignaci. Společnost ale požadovala dalekosáhlé reformy a nástup neoblíbeného a tvrdého Ernő Gerőho do čela komunistické strany v červenci 1956 ji nijak neuklidnil, naopak požadovala pokračování Nagyho reforem a také rehabilitaci obětí politických procesů, především někdejšího ministra vnitra a zahraničí László Rajka, obviněného v roce 1949 ze zrady a špionáže a po zinscenovaném procesu popraveného.

První nepokoje

Atmosféra v Maďarsku na podzim rychle houstla, jelikož společnost lačnila po rozhodných reformách. Navíc v Polsku se podařilo novému vůdci Władysławu Gomulkovi obhájit svou cestu k socialismu, což vyvolalo v Maďarech naději, že obdobný kurs bude Kreml akceptovat i v jejich případě. V říjnu vystoupili studenti univerzit s řadou požadavků (mezi nimi například svobodné volby či odchod sovětských vojsk ze země) a 23. října se v Budapešti odehrála několikasettisícová demonstrace, která zcela zaskočila režim, jenž na ni nebyl schopen reagovat. 

Protestující nespokojení s neústupností vedení země začali ničit symboly režimu a obsazovat státní instituce. Také se domáhali, aby studentské požadavky odvysílal rozhlas, což ale režim odmítal. U rozhlasu se večer shromáždění proměnilo v povstání, když ÁVH zahájila palbu do demonstrantů a ti na budovu zaútočili. Zbraně získali od vojáků z Bemových kasáren, kteří se přidali na jejich stranu. 

Zásah Moskvy

Vedení MSP vyděšené výbuchem násilí nebylo schopné události v zemi zvládnout a Ernő Gerő požádal velvyslance Jurije Andropova, aby zasáhla sovětská armáda. Politbyro ÚV KSSS při nočním jednání intervenci schválilo a téže noci se vojska Zvláštního sboru vydala na cestu do Budapešti a za úsvitu 24. října průzkumné jednotky 37. gardového tankového pluku bez boje obsadily klíčová místa v metropoli. Souběžně proběhla politická jednání, která měla uklidnit situaci, ale revoluční nálady se šířily do dalších měst, kde živelně probíhal proces demokratizace, při němž vznikaly dělnické rady přebírající moc v továrnách, a revoluční výbory, nahrazující dosavadní správní orgány.

Střelba do demonstrantů

Aby Moskva získala přehled o situaci v Maďarsku, přicestovali do Budapešti předseda KGB Ivan Serov s emisary politbyra Anastasem Mikojanem a Michailem Suslovem. Ti ovšem došli k mylnému závěru, že situace není tak dramatická, jak líčili Andropov a Gerő. Ve skutečnosti se dění vládě zcela vymklo z rukou, jelikož se nemohla spolehnout na armádu, a s výjimkou několika málo loajálních oddílů ministerstva vnitra byla zcela odkázána na sovětské jednotky. Ty začaly 24. a 25. října v Budapešti vytlačovat demonstranty z vládních budov a z rozhlasu, což přerostlo v několik menších střetů. Napětí eskalovalo 25. října, když při poklidné demonstraci před budovou parlamentu byli střelbou napadeni hlídkující sovětští vojáci, kteří opětovali palbu do davu.

Tato provokace ÁVH si vyžádala asi sto mrtvých a raněných a výrazně vyostřila situaci v metropoli. Tu ještě zhoršil incident u budovy ÚV MSP, kde Sověti pobili deset maďarských vojáků, o nichž se mylně domnívali, že se jedná o povstalce. Zmíněné incidenty rozdmýchaly násilí po celém městě, a přestože povstalci neměli žádné protitankové zbraně, dokázali s Molotovovými koktejly a lehkými zbraněmi v nepřehledné spleti ulic způsobit Sovětům ztráty. Ti tak rychle zjistili, že pouhá demonstrace síly k potlačení revolty nebude stačit, a bylo rozhodnuto posílit Zvláštní sbor o 11. a 33. gardovou mechanizovanou divizi a 128. gardovou střeleckou divizi. Po příchodu posil čítaly sovětské síly v Maďarsku 31 000 vojáků s 1 130 tanky a samohybnými děly a asi 380 obrněnými transportéry a ty dokázaly do 28. října vytlačit nevycvičené a špatně vyzbrojené povstalce z řady obsazených lokalit.

Dokončení: Revoluce utopená v krvi (2): Potlačení maďarského povstání v roce 1956 (vychází ve čtvrtek 18. dubna)