Operace Krkonoše (1): Proč se v roce 1980 vydaly k hranicím Polska sovětské tanky

V 70. letech zažilo Polsko, země „vlády dělníků a rolníků“, několik dělnických vzpour, vyvolaných zejména skokovým zdražováním potravin. Z první revolty v roce 1970, která skončila nasazením ozbrojených sil, střelbou do davu v Gdyni a Štětíně a více než 40 oběťmi, se dělníci poučili a zvolili jinou taktiku. Při zdražování v červenci 1980 se rozhodli nevycházet do ulic a místo toho formou okupační stávky obsadili svá pracoviště.

Polsko na nohou

Jako první takto vystoupily gdaňské loděnice pod vedením charismatického elektrikáře Lecha Wałęsy, ke kterým se brzy přidávaly desítky dalších podniků po celém Polsku. Dělníci pochopili, že jejich síla je ve vzájemném provázání nezávislých odborů, a právě tato soudržnost dala celému hnutí název Solidarita. Původní aktivity neměly zpočátku zásadní politický program a směřovaly, v duchu odborářských tradic, ke zlepšení životní úrovně pracujících, později se ovšem celé hnutí radikalizovalo.

Klíčovým úspěchem se stalo podepsání takzvaných Gdaňských dohod v srpnu 1980, které hnutí Solidarita legalizovaly. Vládnoucí komunistická elita v čele s tajemníkem Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) Stanisławem Kaniou cítila, že ji narůstající krize může připravit o výsadní postavení. Zároveň čelila rostoucímu tlaku z Moskvy, která kritizovala její postup jako příliš mírný a vyzývala polské soudruhy k nastolení pořádku.

Pro kremelské vůdce v čele s Leonidem Brežněvem představovala jakákoliv nezávislá organizace schopná se v některém ze satelitů postavit státní moci vážné narušení vedoucí úlohy komunistické strany a jako taková musela být bezpodmínečně potlačena. Kania si ovšem spolu s ministrem obrany Wojciechem Jaruzelským a dalšími představiteli PSDS uvědomoval, jak tenká hranice odděluje násilné potlačení odborářských protestů od rozpoutání krveprolití, kterému se chtěli za všech okolností vyhnout

Cvičení jako příprava

Ve snaze dotlačit polské vedení k rozhodné akci zahájilo velení Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy narychlo upravené spojenecké cvičení Sojuz-80, které mělo, stejně jako kdysi cvičení Šumava-68, připravit půdu pro ozbrojenou intervenci. Místo původního štábního cvičení se k polským hranicím v listopadu 1980 stahovaly sovětské divize z Příkarpatského a Běloruského vojenského okruhu, k tomu vyčleněné formace ze Střední skupiny vojsk v Československu a Skupiny sovětských vojsk v Německu, přitom dvě sovětské divize již byly trvale rozmístěny v Polsku.

K nim se přidaly dvě tankové divize ČSLA a motostřelecká divize Národní lidové armády NDR, přesunuté v mrazivých prosincových dnech na dosah polských hranic. Československá účast na spojeneckém cvičení Sojuz-80 dostala název „operace Krkonoše“. Počátkem prosince 1980 se již nedalo pochybovat o tom, že jde o jasnou hrozbu invazí, a zasvěcení tušili, že záleží především na rozhodnutí několika starých a nemocných mužů v sovětském politbyru, kromě Brežněva šlo zejména o ministra obrany Dmitrije Ustinova, ministra zahraničí Andreje Gromyka a předsedu KGB Jurije Andropova.

Složité rozhodování

Silným stoupencem invaze a zdrojem nátlaku se stala sovětská generalita, zejména velení Varšavské smlouvy v čele s maršálem Viktorem Kulikovem. Celý rozhodovací proces v rámci paktu spočíval prakticky v sovětských rukách a účast dalších spojeneckých armád se stala pouhou formalitou. Přesto existovaly názorové rozdíly, které zazněly v Moskvě na jednání Politického poradního výboru dne 5. prosince 1980. Rozhodnými zastánci invaze do Polska se stali vedoucí představitelé východního Německa Erich Honecker a Československa Gustáv Husák.

S útokem na Polsko naopak nesouhlasili komunisté z Maďarska a Rumunska, byť každá země z jiného důvodu. Maďarsko již jednu sovětskou agresi zažilo a Rumunsko z principu odmítalo použití násilí mezi spojeneckými státy, neboť se obávalo, že by se to mohlo obrátit proti němu. Sovětská delegace se na jednání nevyjádřila jasně, Brežněv si zřejmě do poslední chvíle ponechával otevřená vrátka pro obě alternativy.

Ze současného pohledu je zřejmé, že pro kremelské vedení představovalo mnohem výhodnější alternativu, kdyby se s „kontrarevolucí“ vypořádaly polské ozbrojené síly samotné. V případě invaze se totiž obávalo zesílení západních sankcí proti Sovětskému svazu, již teď velmi tvrdých v důsledku rok staré agrese do Afghánistánu. Navíc tam sovětské jednotky narazily na odpor, který vázal desítku divizí a představoval pro útočníka zdroj trvalých ztrát. 

Očekávaný poplach

Dne 6. prosince 1980 vyhlásilo velení ČSLA bojový poplach v posádkách 1. (slánské) a 9. (táborské) tankové divize. Vojáci, již předtím stresovaní několik dnů trvajícími mimořádnými nástupy, kontrolami techniky a výstroje, a také zrušením veškerých vycházek a dovolených, nastoupili ke strojům a dokončili jejich nakládání plným palebným průměrem ostré munice, což u tanků znamenalo okolo 40 granátů a tisícovku nábojů do kulometu. Šlo o zcela neobvyklý krok, při cvičeních se obrněná technika z bezpečnostních důvodů přesunovala bez munice, která se vydávala až na tankových střelnicích.

TIP: Tank T-54/55: Ocelová páteř vojsk Varšavské smlouvy

Všichni poznali, že se děje něco neobvyklého. I vojáci základní služby, izolovaní v kasárnách, se dovtípili, že půjde nejspíše o spoluúčast ČSLA na vojenském zásahu v Polsku. Ani příslušníci velitelského sboru na úrovni pluku však neměli bližší informace a jediné, co mohli vojákům základní služby sdělit, byl oficiální název operace: mimořádné spojenecké cvičení pod názvem Krkonoše. Všichni pochopili, že tentokrát nemusí jít o hraní na vojáky, ale možná budou nasazeni do ostré akce, kde se dal předpokládat polský odpor.