Řeka zbarvená krví: Dvě poslední bitvy na italské Piavě
Když se rakouské armády zastavily v listopadu 1917 na řece Piavě, císařské velení se začalo chystat k další ofenzivě. K ní došlo v červnu následujícího roku, ale proti vyčerpaným císařským vojákům se postavilo také počasí. Vše pak vyvrcholilo událostmi na podzim téhož roku.
Před úsvitem v polovině června 1918 se rozezněla děla na obou stranách řeky Piavy. Legionář Jan Janoušek, který se střetnutí zúčastnil na italské straně, zaznamenal: „15. června 1918 byla obloha k frontě celá jako v plameni. Zřetelně šlo rozeznat třesavá světla vystřelovaných raket. Dunění děl slyšitelné už od dvou posledních dní je dnes podobno vzdálenému hřmění.“
Italům se na několika místech podařilo zasáhnout rakousko-uherská shromaždiště a zastavit či výrazně zpomalit útok ještě předtím, než vůbec začal. Jinde se ale císařské síly přes řeku přeplavily či ji překonaly na pontonových mostech. Největší úspěch slavily 13. a 17. divize, které Piavu pokořily ještě před rozedněním, a kolem sedmé hodiny ranní se již zachytily na protějším břehu.
Dařilo se také XXIII. sboru generála Maximiliana Csicsericse, jenž rozšířil předmostí u San Donà di Piave, zajal několik tisíc nepřátel a skoro čtyři desítky děl. Svou statečností na sebe upozornila i 58. divize XVI. sboru podmaršálka Rudolfa Králíčka, jejíž vojáci se přeplavili úzkými rameny řeky kolem výběžku ostrova Grave di Papadopoli. Podařilo se jí vybudovat předmostí a z něj se přes značný italský odpor probít až do Maserady sul Piave. Pak ale dva dny marně čekala na posily a její úspěch nakonec přišel vniveč.
Souběžně s boji na Piavě pak probíhal útok rakouské 11. armády u Monte Grappa, kde však Rakušané narazili na nečekaně silnou obranu. Podařilo se sice obsadit Col Moschino a některé menší vesnice v okolí pohoří, již první den večer však bylo jasné, že ofenziva v tomto směru selhala. Útočící formace se proto vrátily zpět do výchozích pozic a začaly se připravovat na případný nepřátelský protiútok.
Nemístný optimismus
Hlavní rozhodnutí na italské frontě tak měla přinést Piava, kde v průběhu prvních několika dnů vypadala situace pro Rakušany optimisticky. „Včera brzy ráno zaútočily naše armády na řece Piavě po mnohahodinové masivní dělostřelbě na italskou armádu a její spojence. Vojska překonala obranu na východním okraji Montella a pronikla do hloubi tohoto kopcovitého úseku. Bylo zajato 10 tisíc Italů a přibližně 50 těžkých zbraní,“ konstatovalo spokojeně komuniké vrchního velení. Spojením několika předmostí na pravém břehu vznikl 18. června pás území asi 8 km dlouhý a 25 km široký. Na několika místech – především u výšiny Montello – se dokonce zdálo, že útočící formace proniknou až do benátské roviny.
Bojů na tomto úseku fronty se zúčastnilo hned několik svazků z českých zemí, především pěší pluk č. 14 (brněnský) a 25. (kroměřížský). Těm se podařilo probít až do třetiny montellského hřebene. Účastník bitvy Tomáš Kusal s odstupem času vzpomínal na tvrdost bojů: „Brzy ráno nás převáželi přes vodu, dostali jsme se k prvním zákopům a dál to nešlo. Talijáni do nás bili z kanonů a minometů, povídám si – toto už je konec! A přece jsem to přežil. Tam bylo mrtvých jako dřeva v lese.“
Na stejném místě také došlo ke střetnutí českých vojáků bojujících na obou stranách fronty. Tentokrát za delší konec lana tahali ti v rakouských uniformách a několik legionářů, kteří padli do zajetí, čekala poprava. „Rakušáci zahájili náhlou ofenzivu, kdesi tam na Piavě našich mnoho zaskočili a zajali. Nevíme nic určitého, jen Taliáni mezi sebou pořád brebentí a říkají často slovo impiccati (oběšení),“ zaznamenal ve svém deníku Jan Janoušek. Brzy nato se však již válečná štěstěna začínala k vojákům císaře Karla otáčet zády.
Krach císařských plánů
V první řadě se proti Rakušanům obrátila příroda. Silný déšť v Alpách vedl k rozvodnění Piavy a zásobování přes řeku se stávalo stále obtížnějším, až jej vysoká hladina na některých místech znemožnila úplně. Hlášení zasílaná na vrchní velitelství zachycují zoufalost situace: „U XXIV. sboru jsou vysokou vodou strženy všechny mosty, Piava se zvedla o dalších 78 centimetrů, rychlost vody je 3,9 m za sekundu; ostrovy jsou zaplaveny, udržení mostů nad vodou je v této době vyloučeno. Spojení přes Piavu pouze rádiem a optickým přístrojem.“
Problémy s logistikou se okamžitě promítly i do bojeschopnosti jednotek za řekou. Dělostřelci hlásili: „Munici máme na osm dní, 4,9 ran denně na jedno dělo; se stravou asi vydržíme pouze do pětadvacátého.“ Polní maršál Svetozar Borojević von Bojna se také několikrát snažil získat posily a zásoby od svého kolegy Conrada von Hötzendorfa, ten však preferoval vlastní vojenské operace v Dolomitech.
Italové navíc začali na bojiště přisouvat čerstvé jednotky. Jejich protiútok začal masivními nálety vlastních, ale také britských a francouzských vzdušných sil. Piloti bombardovali zbývající mosty přes řeku, útočili na rakouské jednotky a prováděli průzkum za účelem navádění dělostřelectva. Auty a po železnici putovaly na frontu nové a nové posily a již 19. června museli Rakušané na západním břehu čelit zhruba dvojnásobné přesile. Téhož dne také začala série protiútoků, které tlačily císařské jednotky zpět do řeky.
Borojević správně vyhodnotil bitvu jako prohranou a nařídil ústup zpět za Piavu. Do 22. června pak většina jeho podřízených tento rozkaz splnila. Navzdory naléhání západních spojenců Italové nepřítele nepronásledovali a nepokusili se vítězství využít k okamžité ofenzivě. Generál Armando Diaz zdůrazňoval potřebu neukvapit se a šetřit síly pro konečnou fázi války. Čas teď jednoznačně hrál ve prospěch Dohody.
Neveselé účtování
Bilance rakousko-uherské ofenzivy byla hrozivá. Během týdenní bitvy odepsala císařská armáda na 140 000 mužů, z nichž nemalá část utonula v řece nebo je skolily nemoci. Naprosté fiasko otřáslo důvěrou v důstojnický sbor a císař Karel na něj reagoval například odvoláním Conrada von Hötzendorfa, jehož nahradil arcivévoda Josef. Rezignaci náčelníka generálního štábu, polního maršála Arthura Arz von Straußenburga, však monarcha nepřijal a na svém místě zůstal také Borojević. Rakouskou porážku reflektoval také Berlín – Erich Ludendorff si posteskl: „Tento neúspěšný útok byl nesmírně bolestivý. Už jsem nemohl doufat, že italská fronta jakkoliv ulehčí našemu úsilí na západě.“
Porážka ve druhé bitvě na Piavě také v podstatě vynesla rozsudek nad rakousko-uherskou armádou na této frontě. Již tak nedostatečně zásobované a demoralizované jednotky propadly do ještě hlubší mizerie. Červnová ofenziva ukázala zoufalý nedostatek dělostřelecké munice a po jejím skončení mohla artilerie poskytovat prvosledovým jednotkám podporu pouze se svolením vyšších štábů. Pozorovatelé o několik měsíců později zaznamenali, že až polovina mužstva neměla dokonce ani kompletní uniformu, což se týkalo i některých důstojníků.
Ještě větší problém představoval hlad – potravinové příděly se smrskly na 500 g chleba denně, nedostávalo se masa ani jiných potravin. Takové porce nestačily na udržení dostatečné fyzické kondice a řada vojáků trpěla podvýživou.
Vše se nutně propisovalo do morálky mužstva, které navíc nepomáhaly ani zprávy ze světa – ať už šlo o aktivity politiků-odbojářů pracujících v exilu či stížnosti příbuzných na obtížnou zásobovací situaci doma. Množily se dezerce, simulantství a řada vojáků se ochotně vzdávala nepříteli. To se projevilo vysokými podstavy jednotek – zatímco italský bojový prapor tvořilo 900 mužů, na rakouské straně to nezřídka nebyla ani polovina. Za této neveselé situace se čekalo na novou dohodovou ofenzivu.
Vybojovat Itálii slávu
S tím, jak selhaly německé útoky na západní frontě a konec války se nezadržitelně blížil, začalo v Římě převládat přesvědčení, že je třeba co nejdříve dosáhnout zásadního vojenského úspěchu. Myšlenka měla politický podtext – dosavadní chabé výsledky na frontě neslibovaly na plánované mírové konferenci příliš silnou vyjednávací pozici. Z toho důvodu musela nová ofenziva proti Rakousko-Uhersku uspět dříve, než habsburská monarchie kapituluje.
Útok byl naplánován velmi ambiciózně – měl prolomit nepřátelské linie podél řeky Piavy v oblasti mezi hřebenem Monte Grappa a městem
Treviso směrem na Vittorio Veneto. Italové tentokrát mohli kromě vlastní početní a materiální převahy počítat i s účastí několika britských a francouzských divizí, spíše morální podporu pak tvořilo asi 5 000 Američanů.
Problém stejně jako v případě rakouské ofenzivy představovaly vytrvalé deště a rozvodněná řeka, jejíž překročení se ukazovalo jako velmi nesnadné. K prvnímu střetu došlo 24. října 1918, kdy britsko-italské jednotky zaútočily na ostrov Grave di Papadopoli. Náhlý přepad, v němž dohodoví vojáci využili špatné viditelnosti způsobené hustou mlhou, skončil úspěchem a Dohoda tak získala opěrný bod na řece. K jejímu překročení mělo dojít o dva dny později.
Konečné rozhodnutí
Jako první překonali Piavu vojáci 10. armády sestávající ze dvou britských a dvou italských divizí anglického generála Rudolpha Lambarta. Podařilo se vytvořit předmostí, které nenarušily ani nálety rakouského letectva, jimž se podařilo alespoň poničit nepřátelské pontonové mosty. Maršál Borojević nařídil provedení protiútoku, který měl útočníky zahnat zpět za řeku, a v tomto okamžiku došlo k rozhodujícímu momentu celé bitvy.
Celé formace složené z Čechů, Maďarů či Chorvatů odmítaly pokračovat v boji. Přestože rakouský velitel dosud teoreticky disponoval šesti záložními divizemi, najednou neměl koho do boje poslat. „Obranyschopnost našich jednotek nápadně ochabuje, o to více, jak roste počet jednotek, které vypovídají poslušnost s odvoláním na manifest proklamující nezávislost Polska, Uher, českého, slovenského a jihoslovanského státu, a kdy chybějí prostředky k tomu, jak je přivést k poslušnosti,“ napsal v hlášení vrchnímu velení.
Linie se začala hroutit a následujícího dne se na levém břehu Piavy zachytily další dohodové jednotky, které záhy zahájily postup dále na sever. Ve Vídni si uvědomovali bezvýchodnost situace a nařídili všeobecný ústup. Dne 29. října pak Rakušané požádali o příměří. Italové se však nemínili nechat připravit
o svůj triumf. V průběhu jednání tak jejich postup pokračoval a v samém závěru války pak apeninské království konečně dosáhlo kýženého vítězství – byť proti mnohdy již nebojující armádě. Během posledního týdne konfliktu padlo do zajetí 300 000 rakousko-uherských vojáků a tisíce děl, kulometů a dalšího vybavení. Třetí střetnutí na Piavě, známé též jako bitva u Vittorio Veneta, tak skončilo 4. listopadu 1918 italským vítězstvím.
Řeka Piava byla téměř rok svědkem krutých bojů, při nichž ztratily životy desetitisíce mužů. V listopadu 1917 se tam zastavil ústup italské armády po ostudné porážce u Caporetta a nějaký čas se zdálo, že rakousko-německé síly budou pokračovat v postupu dále do nitra Apeninského poloostrova. V červnu 1918 však selhal poslední vážný útok císařské armády a o několik měsíců později tu Italové oslavili své největší vítězství v první světové válce – sama řeka Piava pak získala přezdívku „svatá řeka vlasti“.
