Jak zastavit ocelovou lavinu: Německé stíhače tanků Ferdinand, Jagdpanzer IV a Hetzer

Němečtí konstruktéři se v letech 1942 a 1943 rozhodli využít podvozek těžkého tanku VK45.01(P), který profesor Ferdinand Porsche vytvořil coby konkurenci k vozidlu firmy Henschel, z něhož se poté stal slavný PzKpfw VI Tiger. Ještě před finálním rozhodnutím armády o dodavateli těžkého tanku ale byla postavena stovka podvozků VK45.01(P), pro něž se hledalo využití. Několik sloužilo pro experimenty a pomocná vozidla, ale devět desítek bylo přestavěno do podoby stíhače tanků, který dostal po svém tvůrci jméno Ferdinand, ač formálně byl znám jako Panzerjäger Tiger (P). 

Přestože šlo o zpočátku nepříliš žádanou improvizaci, ve skutečnosti přinesla významný průlom v tom, že se poprvé použila zcela uzavřená nástavba mnohem lépe chránící osádku. V nástavbě se opět nacházel vynikající 88mm kanon PaK 43, který v kombinaci se silným čelním pancířem učinil z vozidla Ferdinand značně obávaný stroj. 

Současně ale nebylo možné ignorovat jeho slabiny, zejména těžkopádnost, poruchovost a absenci jakékoliv další výzbroje, jež se projevily již při prvním bojovém nasazení u Kurska. Následovaly proto úpravy, po nichž obrněnec dostal nový název Elefant. O pověsti tohoto stroje hodně sděluje fakt, že spojenečtí vojáci často hlásili střety s ním i tam, kde prokazatelně nikdy nebojoval.

Jagdpanzer IV 

Jako efektivní protitanková zbraň se na bojištích osvědčilo rovněž útočné dělo StuG III, které neslo krátký 75mm kanon a původně bylo určeno k podpoře pěchoty. Vznikla tak myšlenka vyrobit nový obrněnec, který dostane delší a výkonnější kanon stejné ráže, jenž bude pálit účinnější municí. V té době již ostatně vznikal i vynikající 75mm kanon KwK 42, který se stal výzbrojí nového tanku Panther, Hitler však požadoval také jeho montáž do útočného děla, respektive stíhače tanků. Jako základ byl zvolen střední tank PzKpfw IV, na jehož podvozek byla usazena nízká uzavřená nástavba s kanonem v čele. 

Vozidlo dostalo název Jagdpanzer IV, ale jeho počáteční podoba, která vznikla v roce 1943, dosud měla starší 75mm kanon PaK 39 o délce 48 násobků ráže. Teprve od léta 1944 se vyrábělo vozidlo, po němž toužil Hitler, tedy varianta vybavená novým kanonem StuK 42 o délce 70 násobků ráže. Přestože se o něm běžně mluví jako o typu Jagdpanzer IV/70, ve skutečnosti v oficiálních dokumentech toto označení nenajdeme, jelikož vozidlo neslo poněkud matoucí název Panzer IV/70. Každopádně se jednalo o skutečně povedenou a výkonnou konstrukci, která vedle excelentní výzbroje nabízela i nízkou siluetu (jen 1,86 m), silný pancíř a dobrou pohyblivost.

Jagdpanther 

Dosavadní stíhače tanků vznikly vesměs jako více či méně spěšné improvizace, ale na podzim 1943 přišla zásadní změna, když se představil prototyp vozidla Jagdpanther. S jeho zrodem se totiž počítalo už na začátku vývoje tanku Panther, jehož podvozek nový stíhač využíval. Coby zajímavost lze doplnit, že jméno Jagdpanther vymyslel sám Hitler, jenž byl typem skutečně nadšený. Koneckonců právem, protože se jednalo o opravdu vynikající design. Hlavní výzbroj tvořil osvědčený 88mm kanon PaK 43, který byl instalován v čele nízké a skvěle pancéřované nástavby s nápadně šikmým čelem. Stroj se mohl chlubit také výbornou pohyblivostí a za snad jedinou slabinu se dá označit relativní složitost, kterou měl společnou s pantherem a která bránila dosažení rychlejšího tempa výroby. 

Ta začala v únoru 1944, ovšem naštěstí pro Spojence německé továrny nikdy nedokázaly dodávat požadovaných 150 kusů měsíčně, takže jagdpanther zůstával relativně vzácným vozidlem (ostatně i proto se pokračovalo v produkci daleko jednoduššího typu Jagdpanzer IV). Dokonce i malé počty těchto obrněnců ale působily Spojencům nemalé problémy, neboť jejich kanony dokázaly probíjet pancéřování skoro všech západních a sovětských tanků. Poměrně často se tak objevuje názor, že jagdpanther byl vůbec nejlepší stíhač tanků, který bojoval ve druhé světové válce.

Jagdtiger 

Zvažovala se i výroba další verze jagdpantheru, jež by nesla 128mm kanon, ale zůstalo jen u dřevěného modelu. Jeden typ stíhače tanků s touto monstrózní výzbrojí přesto vznikl, protože Wehrmacht žádal zbraň, jež spolehlivě překoná i ochranu nejtěžších sovětských tanků a současně dokáže vzdorovat jejich dělům. Základem tohoto vozidla se stal těžký tank Tiger II a výsledný stíhač tanků, jehož prototyp se představil v dubnu 1944, dostal název Jagdtiger. Na podvozku se nacházela pevná hranatá nástavba, jejíž čelo tvořila ocel o tloušťce 250 mm, tedy srovnatelná s pancířem bitevních lodí! 

Tuto ochranu nedovedlo probít prakticky žádné dělo na spojeneckých tancích, a to ani z minimální vzdálenosti. Nemohlo tak překvapit, že jagdtiger vážil 75 tun, což se podepisovalo na jeho malé rychlosti a směšně krátkém dojezdu. Co ovšem rozhodně smích nebudilo, to byl impozantní 128mm kanon PaK 44 o délce 55 násobků ráže, jenž mohl vést mířenou palbu na vzdálenost přes 4 000 metrů. Navzdory tomu však jagdtiger nelze pokládat za úspěch, neboť sedm desítek vyrobených kusů (některé zdroje uvádějí 88) dokázalo průběh bojů ovlivnit jen minimálně. Šlo o těžkopádné a problémové vozidlo, takže většina kusů byla ztracena kvůli poruchám nebo jednoduše proto, že jim došlo palivo.

Hetzer 

Jestliže jagdpanther bývá často pokládán za nejlepší stíhač tanků celé války, pak typ Hetzer si zaslouží ocenění jako typ nejpragmatičtější. Jeho design vznikal v horečném spěchu od konce roku 1943, a to ve zbrojovce BMM, jak se za okupace nazýval pražský podnik ČKD, který dříve vyráběl mimo jiné lehké tanky PzKpfw 38(t). Právě šasi tohoto vozidla využíval lehký stíhač tanků, jenž se oficiálně jmenoval Jagdpanzer 38(t), vojáci mu však přezdívali Hetzer. 

Prototypy se testovaly od března 1944, aby už v následujícím měsíci začala sériová výroba. Konstrukce byla opravdu velmi jednoduchá, ovšem účelná a podařená. V čele kompaktní uzavřené nástavby se nalézal 75mm kanon PaK 39 o délce 48 násobků ráže (tedy tentýž jako v první verzi typu Jagdpanzer IV) a sama nástavba měla pozoruhodně malou výšku, jen asi 1,85 m. 

Velice pohyblivý stíhač dokázal ničit nepřátelské tanky na vzdálenosti přes 1 000 metrů a sám se mohl celkem snadno skrýt, a proto skupinky hetzerů často sloužily jako protitankové léčky, které mnohdy zastavily i velkou početní přesilu nepřátelských obrněnců. Díky jednoduché konstrukci byl dodán impozantní počet a produkce pokračovala i po válce, jelikož hetzer byl pod názvem ST-I zaveden do čs. armády a další vozidla nazývaná G-13 se vyrobila pro Švýcarsko. Mnoho těchto „švýcarských“ obrněnců se dodnes nalézá v muzeích, popřípadě také vystupuje na vojenskohistorických akcích v roli válečných hetzerů.