Rány z bojů i popravišť: Jakými zraněními nejčastěji trpěli lidé ve středověku?

Věda má odpovědi na stále více otázek. Na zkoumaných ostatcích nebožtíků jsou mnohdy patrné zranění kostí, nejčastěji pak zlomeniny. Naopak úrazy měkkých tkání a orgánů se na kostře většinou neprojevují a můžeme na ně usuzovat jen nepřímo. Při takovém výkumu spolupracují fyzičtí antropologové s paleopatology, tedy odborníky zabývajícími se zkoumáním nemocí a zranění dávných lidí i zvířat. Prozkoumejte s námi některé příklady zranění čili traumat dochovaných na kosterních ostatcích nebožtíků ze starověku a středověku – ať už jde o následky nehod, zranění z boje i smrtelných poranění při výkonu práva…

Řekni mi, kde bydlíš…

Výskyt určitých typů poranění na kostře může být charakteristický pro některé populace a může nás i do jisté míry informovat o jejich způsobu, případě místě života. Jiné typy zranění totiž nalézáme u lovecko-sběračských skupin, u kterých můžeme očekávat poranění  způsobená při lovu, a jiné u usedlých komunit, zabývajících se zemědělstvím. Zde se častěji objevují běžné úrazy nebo např. únavové zlomeniny. Podobně u obyvatel vesnice, situované na vrcholku a v kopcovité či horské krajině, je větší pravděpodobnost, že si při chůzi poraní nohy. 

Také frekvence výskytu a různé druhy zranění u žen se zpravidla liší od těch u mužů, což souvisí s větším zapojením mužské části populace do těžké fyzické práce, např. na stavbách, v dolech či lomech, i občasným rizikem bojových úrazů. Některé nálezy koster se stopami zranění je možné dokonce spojit s historickými událostmi nebo osobnostmi. Nejtypičtějším příkladem jsou v tomto ohledu masové hroby padlých v bitvách.

Sroste, či nesroste?

Mezi nejčastější traumata patří zlomeniny, tedy fraktury. Jde o typický následek pádů a jiných úrazů. Lékaři i paleopatologové rozeznávají více typů fraktur. Mezi ty nejčastější nalézané na kostrách minulých populací patří např. tzv. obranná zlomenina, což je izolovaná zlomenina loketní kosti, vznikající při nastavení předloktí oproti dopadajícímu úderu. Takzvaná Collesova fraktura předloktí zase vzniká při pádu na dlaň. 

S léčením různých zlomenin se nějak museli vypořádat už lidé v dávné minulosti. Jejich léčba znehybňováním postiženého místa byla známa již ve starém Egyptě ve 3. tisíciletí př. n. l. K fixaci se používaly jako dlahy žebra z palmových listů, proužky kůry, rákos nebo dřevo obalené plátnem. Jiné techniky doporučovaly srovnání zlomených kostí a znehybnění místa zlomeniny bez dlahy - pomocí tvrdého obvazu. 

Dochované egyptské lékařské texty nás informují o užívání jakéhosi předchůdce moderního sádrového obvazu. Šlo o pruhy plátna namáčeného do směsi mouky zadělané medem, která v teplém a suchém podnebí Egypta rychle ztvrdla. Známý papyrus Edwina Smitha z doby kolem roku 1550 př. n. l. kromě předpisů o tom, co má být přiloženo na ránu, výslovně v některých případech zakazuje její uzavření pevným obvazem - např. u hnisající rány na hrudi.

Z turnaje přímo k felčarovi

Několik zranění bylo zjištěno i kostře našeho „otce vlasti“, císaře a krále Karla IV. (1316–1378). První šrámy utržil již jako šestnáctiletý v bitvě u San Felice, další pak v bitvě u Kresčaku. Utrpěl např. sečné zranění kořene nosu, které výrazně ovlivnilo i jeho podobu. V rekonstrukcích Karlovy tváře se však tato jizva uplatnila až na poštovní známce z roku 1996. Pokud se tedy podíváte na o něco dříve vydanou a dosud používanou stokorunovou bankovku, panovníkova tvář zde není příliš věrně zachycena. 

TIP: Otec vlasti málem v pasti: Kterak Karel IV. unikal smrti

Velmi závažné zranění hlavy a krku Karel inkasoval asi v říjnu 1350. V několika tehdejších kronikách se dočteme, že jej dokonce na několik měsíců postihla quadruparéza, čili ochrnutí všech čtyř končetin. Pravděpodobně šlo o následek tupého poranění obličeje a pádu z koně při rytířském turnaji. Po masivním úderu na bradu došlo ke dvěma zlomeninám v přední části dolní čelisti a poškození levých výběžků několika krčních obratlů. Velká síla, která zapůsobila na levou polovinu krku, vznikla nejspíš pádem jezdce na tvrdou zem a páčením krku o okraj okruží brnění. Zlomenina na bradě způsobila uvolnění části dolní čelisti se špičáky a řezáky. Karel tento těžký úraz přežil jen díky své výborné kondici a také umu královských lékařů, kteří mu poranění dobře ošetřili a čelist při hojení zafixovali.