Raketový konstruktér a věčný teoretik Hermann Oberth: Poletíme na Měsíc! (2.)

Oberthova útlá publikace Raketou do meziplanetárního prostoru o 92 stranách vyšla v roce 1923. A historie se opakovala: Autor předpokládal, že o svých myšlenkách bude diskutovat s inženýry a vědci. Knížka sice okamžitě zmizela z pultů, ovšem kupovali ji většinou laici, kteří mnoha odborným výkladům vůbec nerozuměli. Přesto v ní našli dost pasáží o tom, co hledali: Výpravu člověka do vesmíru – především na Měsíc – lze uskutečnit s dnešní technikou! A tentokrát to neříkal spisovatel, nýbrž odborník. 

Nepřehledněte první část článku o Hermannu Oberthovi

Opět bestseller

Oberthovu knihu přijali s nadšením studenti a někteří inženýři, před nimiž se najednou otevíraly nové, netušené obzory. Oberthův spis podnítil rovněž založení německé Společnosti pro kosmické lety (VfR) v roce 1927. Autor se mezitím vrátil do milovaného města pod karpatskými vrcholy, teď už přejmenovaného na Sibiu. Vyučoval na místním gymnáziu matematiku a fyziku, doma pak pokračoval v rozvíjení teorie raketového letu.

Na podzim 1928 se mu dostalo určitého zadostiučinění. Zvolili jej předsedou společnosti VfR s více než pěti sty členy a mnichovský nakladatel ho požádal, aby přepracoval a rozšířil svou první knihu. Druhé vydání mělo být napsáno tak populárním jazykem, aby je pochopili i laici. Autor předpokládal, že jeho nový spis bude mít dva díly. Většina jeho mladých kolegů – členů Společnosti pro kosmické lety – si zvolila za svůj životní osud právě konstruování raket a kosmických plavidel, tehdy tak nejisté povolání. Oberth cítil, že jde i o jeho úspěch. A čtyřsetstránkové dílo Cesty ke kosmickému letu se opět stalo bestsellerem. 

Začátkem roku 1930 se Oberth vrátil do Berlína, jelikož UFA měla stále zájem na dokončení již zmíněné rakety. Mezi jeho asistenty se přitom objevil i student Wernher von Braun. Teprve 23. července poskytl motor uspokojivý tah, jenže Oberth stále nebyl spokojen. Když pak v září přestala filmová společnost jeho pokusy financovat, přijal to s úlevou a odjel zpět ke svým studentům do Rumunska. 

Prvotní zklamání

Začátkem roku 1938 přizvala Obertha ke spolupráci vídeňská technika, přičemž měl na její půdě přednášet a současně vyvíjet rakety. Naděje čtyřiačtyřicetiletého raketového teoretika však trvaly jen krátce. Brzy po jeho příjezdu do metropole obsadila Rakousko německá vojska a země se stala součástí Hitlerovy třetí říše.

V té době se v Německu rozbíhal výzkum dalekonosných střel po dvou liniích. Jedna skupina raketových specialistů letectva se přesunula do Vídně a nabídla Oberthovi spolupráci. Profesor jako politicky naivní vědec nabídku přijal, Němci mu však přidělili pouze drobný úkol a jednoho mechanika jako asistenta, což jej ponížilo a rozčílilo. V červenci 1940 ho přeložili do Drážďan, opět na vysokou školu technickou, přičemž přešel od letectva k pozemní armádě. Měl pro ni – přesněji řečeno pro tým Peenemünde pod vedením svého bývalého žáka von Brauna – vyvinout čerpadlo pro dálkovou raketu. Šlo přitom jen o zkoušku loajality, neboť stejnou pumpu mezitím zkonstruovali jiní odborníci. Jakmile to Oberth zjistil, rozhodl se vrátit do Rumunska.

V cizích službách

Němci ho však domů nepustili – vždyť by mohl Spojencům předat některá raketová tajemství. Třebaže nejdůležitější údaje neznal, určitě si o vývoji německých raketových zbraní udělal alespoň základní představu. Oberth na druhou stranu chápal, že pokud zůstane rumunským občanem, k žádné důležité práci se nedostane. Požádal proto o německé státní občanství, a jakmile je dostal, otevřely se před ním brány tajemného střediska v Peenemünde. Ocitl se v říši raketových divů, kde se uskutečňovaly jeho dávné sny.

Hned si ovšem neodpustil kritiku: „Proč jste mě nezavolali dříve?! Společně jsme mohli vyvinout lepší zbraň, než je A-4!“ To však neměl říkat: Jeho někdejší žáci, kteří svého učitele přerostli, udělali skutečně všechno, co bylo v jejich silách. Navíc už bylo na jakékoliv změny pozdě. A Oberth brzy pocítil následky svého vystoupení – konstruktéři ho ignorovali a od hlavních projektů ho oddělili neprostupnou stěnou zdvořilosti a úcty, jaká náleží slavnému teoretikovi.

Nechtěný profesor

„Mým hlavním úkolem v Peenemünde bylo zkoumání všech německých patentů a možností jejich využití při konstruování raket,“ sdělil mi Oberth v dopise začátkem 70. let 20. století. „Dále jsem od podzimu 1941 studoval nejvýhodnější sestavení mnohastupňových raket z hlediska poměru hmotnosti jednotlivých stupňů a jejich počtu pro daný úkol. V letech 1941–1943 jsem se zabýval dálkově řízenými prachovými raketami pro protileteckou obranu a v prosinci 1943 jsem byl přeložen k firmě WASAG v Reinsdorfu u Wittenbergu, abych tam tuto střelu postavil, protože v Peenemünde se s prachem nepracovalo.“

Původně zastával názor, že protileteckou raketu musí pohánět kapalinový motor, ovšem jeho spolupracovníci ho přehlasovali – jak tvrdí manželé Beryl Williamsová a Samuel Epstein v knize Raketoví průkopníci na cestě do vesmíru z roku 1955. Některé prameny mu rovněž přičítají autorství projektu mezikontinentální rakety A-9/A-10, určené k bombardování Severní Ameriky. Továrnu, kde Oberth pracoval, obsadila na jaře 1945 britská vojska. Britové jej sice uvěznili, ale brzy ho zase propustili: zatímco o ostatní německé raketové odborníky měli zájem Američané, Britové, Francouzi i Sověti, rumunsko-německého profesora nepotřeboval nikdo.

Na tribuně Apolla 11

Od roku 1950 vyvíjel Oberth bez velkého úspěchu rakety v Itálii. Po třech letech se vrátil k pedagogické činnosti a usadil se na předměstí Norimberka. V roce 1954 vydal třetí knihu – Člověk ve vesmíru – a v jejím závěru navrhoval: „Udělejme vhodným k životu každé místo ve vesmíru, kde je to možné. Udělejme obyvatelnými všechny světy, jež jsou dosud neobyvatelné, a všechen život získá smysl.“

V letech 1955–1958 vedl v Redstonském arzenálu v Huntsville (kde pracoval rovněž von Braun) oddělení, jež se zabývalo výhledy kosmonautiky na dalších deset až dvacet let. Začátkem roku 1962 – čtyřicet let poté, co jakýsi zapomenutý profesor odmítl Oberthovu doktorskou dizertaci na téma raket – obdržel tento muž svůj první čestný doktorát, a to na Iowské státní univerzitě ve městě Mount Pleasant.

Jako jediný ze tří slavných praotců teorie kosmonautiky se Oberth dožil epochy kosmických letů. Právem mu proto náleželo čestné místo na tribuně na mysu Canaveral, odkud 16. července 1969 startovali první lidé na Měsíc. Von Braun o něm později řekl: „Hermann Oberth byl první, kdo přemýšlel o možnosti kosmických lodí vytvořených podle jasných pravidel a předložil matematicky zpracované koncepty a návrhy… Já sám mu vděčím nejen za to, že změnil můj život, ale i za první seznámení s teoretickými a praktickými aspekty raketové techniky a kosmických letů.“

Vyjádření techniky kosmického letu a činnosti raket v matematických vzorcích, které mají obecnou platnost při stavbě velkých nosičů, považoval Oberth za svůj největší úspěch. Na přelomu 20. a 30. let 20. století došel tento německo-rumunský profesor svými matematickými teoriemi ze všech tří průkopníků raketových letů nejdále. A snahy o konstruování vlastních raket, jež nakonec vždycky žalostně ztroskotaly, se staly podnětem pro jeho úspěšné pokračovatele v celé západní a střední Evropě. Na sklonku života pobýval Oberth ve Feuchtu u Norimberka. Zemřel 29. prosince 1989 v norimberské nemocnici. Bylo mu 95 let.

Inspirace Julesem Vernem

Když bylo Hermannovi Oberthovi jedenáct let, učarovala mu výprava na Měsíc v představách slavného vizionáře Julese Verna. „Byl jsem unesen myšlenkou kosmického letu, tím spíše, že se mi podařilo překontrolovat hodnotu druhé kosmické rychlosti,“ napsal Oberth už jako zralý muž. Dosažení druhé kosmické rychlosti je totiž nezbytné k letu na Měsíc a k planetám naší Sluneční soustavy. A on už jako chlapec vypočítal, že rychlost, kterou Vernovi hrdinové letěli k naší přirozené družici, se blíží skutečnosti. Také jej udivila představa, že k zabrzdění střely-kabiny před přistáním na měsíčním povrchu lze použít sérii raket. „Potom jsem si však uvědomil: Skáče-li někdo z loďky na břeh, cožpak loďka nedostane náraz v opačném směru?“