Raketový konstruktér Vasilij Mišin: Neúspěšný dobyvatel Měsíce (1.)

Podplukovník inženýr Vasilij Mišin v září 1945 zjistil, že stopy archivu Wernhera von Brauna vedou do Československa. Sověti sledovali cestu vagonu s technickými spisy do Rakouska, kam ovšem nedojel. Nakonec se od českých železničářů dozvěděli, že byl vagon ve stanici Vizovice tiše odpojen a vyložen – a spisy zůstaly v kůlně! Jakmile vešli dovnitř, Mišin v duchu zajásal: spatřil nápis VZBV, jímž Němci označovali věci týkající se bojové rakety V-2.

Po dvou dnech projížděl městem zvláštní vlak, který vezl dary československé vlády Stalinovi – plzeňské pivo a auto Tatra. Mišin dal k němu připojit i vagon s von Braunovými spisy – lépe střežený transport nemohl najít. Splnění úkolu sdělil berlínskému velitelství sovětských raketových inženýrů, kteří pátrali po německých vynálezech. Následně dostal depeši podepsanou neznámým podplukovníkem inženýrem Sergejem Koroljovem: „Okamžitě se vraťte!“

V Berlíně se oba muži poprvé setkali. Nový nadřízený se Mišina zeptal: „Kde chcete pracovat?“ Odpověď zněla: „Chci domů!“ Koroljov se usmál: „Všichni chtějí domů. Ale nejdřív se tady musíme pořádně porozhlédnout.“ Mišin se bránil: „My už jsme ale poslali do Moskvy von Braunovy projekty.“ Koroljov zůstal nekompromisní: „Ty papíry jedou zpátky. A vy taky pojedete – do Bleicherode!“ Tak se Vasilij Mišin stal spolupracovníkem Sergeje Koroljova.

První rudá hvězda

Vasilij Pavlovič Mišin přišel na svět 5. ledna 1917 do rolnické rodiny ve vesnici Byvalino v Moskevské gubernii. Jeho rodiče se brzy rozešli, starší bratr a sestra zemřeli. Chlapec žil u dědečka a otec jej zpočátku navštěvoval. Pak ho ale zavřeli, protože slyšel anekdotu o Stalinovi a neohlásil to.

Vaska pracoval v kolchozu a současně chodil do vzdálené sedmileté základní školy. Poté se v Moskvě vyučil slévačem a po večerech studoval. V roce 1935 se stal posluchačem fakulty výzbroje Moskevské vysoké školy letecké, po jejímž absolvování pracoval u konstruktéra Viktora Bolchovitinova ve Filech na raketové stíhačce BI-1. Za návrh dálkového ovládání kulometného dvojčete, který použili konstruktéři jiných bojových letadel, získal Mišin své první státní ocenění – Řád rudé hvězdy. Kromě toho se zabýval vývojem motoru pro tuto stíhačku, což ho přivedlo k raketové technice. BI-1 se ovšem nakonec nevyráběla, protože při vysokých rychlostech narušovala její trup rázová vlna, s níž si inženýři nevěděli rady.

Náměstek šéfkonstruktéra

V roce 1944 se ukázalo, jak obrovský skok ve vývoji kapalinových raket Němci udělali. Když sovětská armáda dobyla německou zkušební střelnici poblíž polského městečka Blizna, odborníci tam našli zbytky V-2 včetně obrovské spalovací komory. Všichni raketoví inženýři se na ni chodili dívat a žasli – komora byla tak velká, že se do ní pohodlně vešel člověk.

Den před oslavou vítězství na Rudém náměstí v Moskvě, 8. srpna 1945, si lidový komisař leteckého průmyslu Aleksej Ivanovič Šachurin pozval Mišina a několik dalších inženýrů z výzkumného raketového ústavu NII-1 a řekl jim: „Soudruzi, musíte odletět do Německa, abyste prozkoumali ukořistěnou raketovou techniku.“ Druhý den ráno dostali důstojnické uniformy a doklady a večer už odlétali.

Hlavním centrem sovětského výzkumu V-2 se stal Nordhausen a tamním vedením pověřili začátkem roku 1946 inženýra Koroljova. Nový šéf nabídl Mišinovi post svého zástupce. Koncem léta pak Koroljova jmenovali hlavním konstruktérem „výrobku číslo jedna“ – tedy kopie německé V-2, která vznikala ve výzkumném ústavu NII-88 v objektu staré dělostřelecké továrny v Kaliningradu, u železniční stanice Podlipky, jižně od hlavního města. A s Koroljovem se vrátil do Moskvy i Mišin.

Hrdina socialistické práce

Bezútěšnost staré fabriky mladého inženýra vyděsila: „Překvapilo mě, že továrna není na výrobu raket připravená. Museli jsme začínat doslova z ničeho.“ Když zvládli výrobu německých raket pod označením R-1, vyvinuli ještě lepší střelu R-2. Všichni přitom zdolávali neuvěřitelné obtíže vyplývající z nízké úrovně techniky, neznalosti a liknavosti dělníků a montérů.

V dubnu 1947 dostal Koroljov za úkol postavit R-3 o doletu 3 000 km, přičemž výpočty a teoretické předpoklady mělo dodat Mišinovo oddělení. Na podzim roku 1949 se však ukázalo, že motoráři zřejmě včas nezkonstruují pohonné jednotky. Mišin proto navrhl: „Co kdybychom místo R-3 přešli rovnou na mezikontinentální R-7 a vojáky dočasně uspokojili strategickou balistickou R-5, kterou stavějí kolegové?“ Koroljov souhlasil.

Konstrukci rakety R-7 vedl od počátku – tedy od roku 1950 – Mišin. Rovněž šéfoval projektantům a konstruktérům střely R-11, jež měla mít dolet 270 km. V dubnu 1956 dostala skupina atomových fyziků a raketových odborníků včetně Mišina za dokončení R-11 zlatou hvězdu Hrdiny socialistické práce. Náměstek hlavního konstruktéra překypoval nápady a energií, pracoval ve dne v noci. 

Eso v sovětském rukávu

Nová R-7 – 105 m vysoké monstrum o hmotnosti 300 t – měla dopravovat atomovou bombu vážící 5,5 t na cíl vzdálený 12 000 km. Na podzim roku 1957 vynesla první družici a další kosmická tělesa a její tvůrci se stali v tajném raketovém a kremelském společenství slavnými. Ohromení se neubránili ani zaoceánští rivalové. V květnu 1961, po triumfu Jurije Gagarina, vyhlásil americký prezident John Kennedy ambiciózní cíl: do konce desetiletí vyslat člověka na Měsíc.

Koroljov stavěl superraketu N-1, která měla dopravovat na nízkou dráhu okolo Země až 80 t nákladu. I její vývoj řídil Mišin. Nakonec se kapacita nosiče zvýšila na 98 t, což by umožnilo dostat k Měsíci kabinu se dvěma muži, z nichž jeden by mohl v lunárním modulu přistát na povrchu. Vysazení jediného člověka představovalo ohromné riziko, ale jiná možnost neexistovala. „Vojenští velitelé však neměli o let na Měsíc prakticky žádný zájem,“ přiznal později Mišin. „Požadovali vypouštění kosmických strojů do blízkého vesmíru. Cíle vojáků na jedné straně a civilních a vědeckých institucí na straně druhé se naprosto lišily.“ Proto se nakonec zpozdil jak vývoj superrakety, tak výstavba startovacího komplexu na Bajkonuru.

Nástupce s výhradou

V pátek 14. ledna 1966 odpoledne zazvonil Mišinovi na stole telefon. Ze sluchátka se ozval náměstek ministra zdravotnictví Avetik Burnazjan a oznámil mu: „Sergej Pavlovič Koroljov zemřel během operace.“ První náměstek hlavního konstruktéra, velký statný osmačtyřicetiletý chlap, se rozbrečel jako malé dítě.

TIP: Utajený sovětský hrdina: Raketový konstruktér Sergej Koroljov

Po pohřbu zakladatele sovětské praktické kosmonautiky se jeho náměstci shodli, že nástupcem by se měl stát Mišin. Jenom Sergej Krjukov namítl: „Hlavní konstruktér by měl mít trpělivost s lidmi, vyslyšet všechny návrhy. To Mišin neumí. Poslouchá jenom toho, kdo se mu líbí, a potom si stejně dělá, co sám chce.“ Nakonec hlasovali – pro Mišina byli všichni až na Krjukova. Po zdlouhavém schvalovacím procesu stranického ústředního výboru jmenovali oficiálně druhého hlavního konstruktéra v květnu 1966.

Pokračování příště