Rachot kanonů na vietnamském nebi: Souboj stíhaček F-8 Crusader vs. MiG-17 (2)

Sovětský stíhací letoun MiG-15 nesporně reprezentoval výbornou konstrukci, a ačkoli stárl, jeho základní koncepční filozofie se stále jevila jako vysoce perspektivní. Konstruktéři Arťom Mikojan a Michail Gurjevič se proto rozhodli pro hloubkovou evoluci „patnáctky“, jež dostala mimo jiné prodloužený trup nebo přepracované křídlo s větším úhlem šípu.

Předchozí část: Rachot kanonů na vietnamském nebi: F-8 Crusader vs. MiG-17 (1)

Zůstal zachován původní proudový motor Klimov VK-1, jenž v SSSR vznikl v podstatě jako nelicenční kopie britského agregátu Rolls-Royce Nene. Shodná zůstala také impozantní výzbroj, která prokazovala, že se „patnáctka“ zrodila hlavně jako přepadový stíhač pro ničení bombardérů. Výzbroj, kterou nesl též její nástupce, tak zahrnovala dva 23mm kanony NR-23 a jeden 37mm kanon NS-37.

Vietnamci cvičili také v ČSSR 

Nový letoun s názvem MiG-17 poprvé odstartoval 14. ledna 1950 a do výzbroje sovětského letectva byl zařazen v říjnu 1952, tedy ještě během korejské války. Do té však nezasáhl a svůj „křest ohněm“ absolvoval v roce 1958 ve službách čínského letectva nad Tchajwanskou úžinou. Dva roky poté zahájili výcvik na tomto letadle i první piloti z Vietnamské demokratické republiky. Většina cvičila přímo v Sovětském svazu, ale část se učila i v Československu a v Číně. Jejich výcvik byl dlouhý a důkladný, často však také hodně schematický a zatížený nezbytnou ideologickou „masáží“.

Pro vietnamské piloty reprezentovalo komplikaci též jejich většinou nízké vzdělání a jazyková bariéra vůči instruktorům. Sovětští piloti měli sklon hledět na letce ze zemí třetího světa značně přezíravě, avšak Vietnamce řadili mezi ty nejschopnější a objevili mezi nimi řadu skutečně nadaných osobností. Někdy se vyskytuje také tvrzení, že se v kokpitech vietnamských MiG-17 pouštěli do akce i Sověti nebo Číňané, avšak důkazy o tom dosud neexistují. Nesporná je naopak účast Severokorejců, kteří létali u 923. stíhacího pluku a z nichž nejméně 12 ve vietnamské válce padlo. 

Plusy a minusy „sedmnáctky“ 

Severokorejci se pochopitelně mohli pochlubit velmi cennými bojovými zkušenostmi, neboť v době propuknutí bojů nad Vietnamem měli za sebou již více než dekádu létání na typech MiG-15 a MiG-17, v nichž absolvovali spoustu reálných vzdušných soubojů. Fakt, že se tyto stíhačky zrodily hlavně jako ničitelé bombardérů, by mohl vést k mylným představám o jejich výkonech. Jednalo se totiž o velmi lehké a kompaktně řešené stroje, které se vyznačovaly výbornou obratností.

S nástupem verze MiG-17F, která měla motor s přídavným spalováním, se dramaticky zlepšila stoupavost, byť maximální rychlost zůstala téměř stejná. „Sedmnáctka“ dokázala snášet dost velká bojová poškození a nabízela dobrý rozhled z kokpitu, zatímco mezi nevýhody se řadila skutečnost, že stroj nebyl příliš „poslušný“ při vertikálních manévrech. V případě asijských pilotů také občas vadila slabá tělesná konstituce, kvůli níž mívali problémy s obsluhou mnohdy opravdu tuhých ovládacích prvků, zejména při vysokých rychlostech a přetíženích.

Oblíbené u personálu

Palebná síla trojice kanonů byla obrovská, ale hodila se skutečně spíše k ničení bombardérů, neboť v manévrových bojích se dosti obtížně mířilo. Oba typy zbraní měly samozřejmě i zcela odlišné balistické parametry, takže střílet ze všech tří kanonů současně nemělo mnoho smyslu. MiG-17 mohl nosit i pumy a neřízené rakety, do přepadové verze MiG-17PF byl vestavěn i radiolokátor Izumrud a obměna MiG-17PFU nesla čtyři řízené střely vzduch–vzduch K-5, přestože (stejně jako u prvních verzí amerických AIM-9 ) šlo o zbraně s velmi diskutabilní bojovou hodnotou.

Z výhod MiG-17 lze uvést ještě mimořádně snadnou údržbu, díky níž dovedla secvičená obsluha letadlo po návratu z akce zkontrolovat, dotankovat, vyzbrojit a připravit na další start za pouhých 20 minut. Také to přispělo k velké oblibě „sedmnáctek“ u personálu a o odolnosti tohoto stroje dosti vypovídá skutečnost, že v několika afrických státech létá ještě dnes. 

Měření sil

Ačkoliv typy F-8 a MiG-17 působí na pohled hodně odlišně, ve skutečnosti lze uvést i několik jejich shodných nebo podobných znaků. Jde například o fakt, že oba vznikly na základě zkušeností s prvními poválečnými tryskovými stroji. Oba také patřily do kategorie, o níž se tehdy chybně tvrdilo, že je odsouzena k brzkému zániku, totiž do kategorie „klasických“ stíhaček s vysokou obratností a silnou hlavňovou výzbrojí. Ostatně to byly právě souboje nad Vietnamem, které velmi jasně ukázaly, že předpovědi absolutní dominance řízených střel jsou mylné a že stíhačka pořád potřebuje také kanon(y).

První řízené rakety byly až tragikomicky nespolehlivé a totéž často platilo o radiolokátorech, na které se ve chvatu a chaosu bojové situace stejně moc spoléhat nedalo. MiG-17 disponoval daleko větší ničivou sílou, ale jeho kanony byly málo přesné. Nabízel celkově větší obratnost a lepší rozhled z kokpitu, zatímco z hlediska rychlosti, stoupavosti a dostupu jasně dominoval „křižák“. V jeho prospěch mluvily také rakety AIM-9, tedy když právě fungovaly. Necháme-li hovořit čísla, pak piloti F-8 sestřelili celkově 18 vietnamských stíhaček (další dva nároky jsou sporné), z čehož nejméně 14 tvořily letouny MiG-17, kdežto piloti vietnamských „sedmnáctek“ mají na oficiálním kontě tři sestřelené F-8, kromě nichž si (bez potvrzení) nárokují dalších osm.

TIP: Od vrtule po rychlost zvuku: Šest generací proudových letadel

Výsledky jsou tak poměrně jasné, ovšem (stejně jako v případě bojů nad Koreou) je třeba zdůraznit, že klíčovou roli zde sehrály kvality pilotů. V kokpitech F-8 prostě většinou seděli lépe vycvičení muži, kteří častěji slavili ve vzdušném boji vítězství, avšak pokud se někdy střetli se „sedmnáctkou“ ovládanou schopným vietnamským pilotem, pak se na obloze mohlo odehrát vskutku vyrovnané střetnutí, ve kterém rozhodovalo umění agresivně manévrovat a přesně střílet.