Pýcha skotských klanů: Hrady, tartany a boje horalů o moc nad Highlands

Klany z Highlands neboli Skotské vysočiny nejvíc prosluly odbojností a neutuchajícími vzájemnými spory. Klasickým příkladem mohou být události, k nimž došlo po roce 1540, kdy Jakub V. nechal uvěznit řadu náčelníků, aby nad nimi posílil královský vliv. Mezi zadrženými byl i John z Moidartu, náčelník MacDonaldů z Clanranaldu. Toho využil jistý Ranald Gallda a pokusil se převzít vedení jeho klanu. Roku 1543 se ale Johnovi podařilo utéct z vězení s odhodláním získat vládu zpět. Na výzvu hořícího kříže se shromáždili Cameronové a MacDonaldové z Glengarry, Keppochu a Ardnamurchanu, vtrhli na území Fraserů a Grantů, kteří stáli při Ranaldovi, a dobyli hrad Urquhart na břehu jezera Loch Ness. Fraserové i Grantové odolali pokušení útočníky pronásledovat a vydali se domů. Přesně to John z Moidartu očekával. V červenci 1544 si MacDonaldové z Clanranaldu počkali na postupující Frasery, a než zapadlo slunce, byl John z Moidartu opět nezpochybnitelným vůdcem klanu, neboť stovky jeho oponentů zůstaly ležet v krvi.

Opanování ostrovů

Obecně můžeme původ klanů ze Skotské vysočiny vysledovat k pěti různým kulturám: Piktům, Gaelům, Vikingům, Britonům a Normanům. Mezi domorodé Pikty se nejprve vmísili Gaelové z Irska, později označovaní jako Skotové. Piktský původ mají klany Ogilvy, Forbes, Brodie či MacNaghten, zatímco gaelské kořeny klany Mackenzie, Mackintosh, Fergusson nebo MacPherson. K silným gaelským klanům lze počítat i MacDonaldy, kteří mají úzké vazby k Irsku a zároveň je jejich přímým předkem vikingsko-gaelský válečník Somerled, první Pán ostrovů, jenž ovládal celé Hebridy a část západního pobřeží. Jednoznačně severský původ pak mají klany MacLeod či MacNicol. Zcela samostatně stojí soupeř MacDonaldů a nejmocnější klan novověku Campbell, jehož původ je britonský a sahá až ke keltským obyvatelům dnešní Anglie a jihu Skotska.

Od konce 11. století začali na území skotského království pronikat z jihu ambiciózní Normané, kteří se v zemi se svolením krále usazovali. Poměrně rychle splynuli s domorodým obyvatelstvem, přijali místní zvyky, jazyk i jména, takže bychom dnes jen stěží hádali, že známé klany Fraser, Grant, Menzies nebo Stewart mají svůj prapůvod právě u nich.

Svrchovaný vůdce

Hlavu každého klanu představoval náčelník se svrchovanou mocí. Byl soudcem a rozhodcem sporů, mohl ze společenství kohokoliv vyloučit, ale také do něj adoptovat nové rodiny. Proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání. Náčelník měl rovněž právo povolat své lidi do zbraně, neboť mu byli povinováni vojenskou službou v době války. Nejčastěji se tak stávalo při sporech mezi znepřátelenými klany, ale několikrát i na podporu vyššího zájmu, ať již ve prospěch nezávislosti země, nebo krále stávajícího či vyhnaného. V okamžiku, kdy se na obzoru objevil hořící kříž, jenž putoval z vůle náčelníka mezi vískami a usedlostmi, museli se příslušníci klanu připravovat na válku. Každý znal význam zmíněného symbolu, který doplňoval kus tkaniny namočený v krvi. Ještě roku 1812 jej použili v Kanadě usazení horalové z Glengarry, aby se připravili na vpád Američanů z jihu.

Vojenské záležitosti tradičně obstarával tacksman, jenž zastával i funkci jakéhosi prostředníka mezi hlavou klanu a řadovými členy. Kromě svolávání vojska a jeho vedení do bitvy měl na starosti též vybírání pachtovného od nájemců polností a kompletní správu zemědělských záležitostí. Vyměřoval a rozděloval půdu, pronajímal zrno na sadbu i nářadí, organizoval přesun stád dobytka na jarní pastvu či za prodejem do oblasti Lowlands. Kromě toho připravoval svatby, pohřby a hony, jejichž součást tvořila i sportovní klání. Za to vše mu náležel malý podíl z renty vybírané pro vůdce klanu.

Velmi důležitou instituci společnosti představovalo pěstounství, které upevňovalo vztahy mezi rodinou náčelníka, tacksmany a ostatními nájemci. V praxi to znamenalo, že například děti hlavy klanu byly svěřeny na výchovu tacksmanovi a naopak jeho potomci žili a učili se v rodině náčelníka. Druhým významným sociálním aspektem bylo poskytování ochrany silnějším příslušníkem slabšímu, ale třeba i silnějším klanem klanu méně početnému a slabšímu. Za danou ochranu se v souladu s uzavřenou smlouvou platilo vojenskou podporou v době potřeby. 

Pilíře společnosti

Život klanu úzce souvisel s půdou, na níž žil a hospodařil a která se pojila s jeho historií. Patřila náčelníkovi, jenž všem členům poskytoval obživu i ochranu. Tato kolektivní sounáležitost s územím, zahrnující povinnost vůdce opatřit příslušníkům klanu půdu, se nazývala dùthchas a šlo o jeden ze základních principů fungování klanové společnosti. V první polovině 18. století však začal být potlačován, neboť se poprvé stalo, že dal náčelník – vévoda z Argyllu, hlava Campbellů – přednost vyšším příjmům z půdy před vlastními lidmi. Jeho příklad pozvolna následovali další, což na konci 18. století vedlo k přerodu ochránců klanu v pozemkové magnáty, využívající půdu ke komerčním účelům.

TIP: Pravda o Williamu Wallaceovi: Statečné srdce, jak ho nejspíš neznáte

V kontrastu k dùthchas stálo oigreachd, dědictví půdy klanovou aristokracií, obvykle rodinou náčelníka. Zmíněné právo ještě umocnil král, když skotské elitě držbu půdy potvrdil. Samotné srdce klanu pak představovalo dědičné sídlo vůdce, v němž se konávala slavnostní shromáždění. Některé hrady dodnes nesou jména svých pánů, ať už jde o Castle Fraser, Castle Menzies, Gordon Castle, nebo Castle Campbell.

Mgr. Jan Hrdina se zabývá dějinami antického světa a raného a vrcholného středověku západní Evropy. Článek vznikl na základě jeho knihy Skotskem po stopách seriálu Cizinka.