Jak vypadaly nekonečné boje a půtky hrdých bojovníků z Highlands?
S nadsázkou by se dalo říct, že v oblasti Skotské vysočiny v 16. a 17. století platilo – co skotské údolí, to jeden klan. O konkurenci tedy nebyla nouze a soupeření se stalo každodenním chlebem. Bojovalo se o dědictví, půdu, dobytek – jednoduše o vše, co souviselo s nějakou hodnotou, ať již šlo o stáda krav, nebo o čest.
Mnoha válek a bitev se účastnil rozvětvený klan MacDonaldů, kteří díky podpoře krále Roberta Bruce na počátku 14. století představovali hned po anglickém a skotském panovníkovi největší vlastníky půdy v celé Británii. O pár století později se jejich moc dostala do střetu s mocí Campbellů, kteří svůj vliv i bohatství založili na bezvýhradné a systematické spolupráci s králem, nejprve skotským a poté anglickým. Naopak MacDonaldové se pokoušeli udržet vlastní nezávislost a často se dostávali s korunou do sporu.
Na konci 16. století se Jakub VI., Anglii vládnoucí jako Jakub I., rozhodl podřídit si po vzoru předků nejvzpurnější klany. Do jeho hledáčku se dostali MacLeodové, jejichž baštou byl ostrov Lewis, ale ovládali také významnou část západního pobřeží Skotska. Krále se rozhodli v jeho plánech podpořit Mackenzieové, jimž by oslabení MacLeodů přineslo nemalý zisk. Stejně jako Campbellové totiž vsadili na spolupráci s korunou. Brzy se proto dostali do sporu s MacDonelly z Glengarry, jednou z větví MacDonaldů. Roku 1602 se klany utkaly v bitvě u Moraru, jež za značných ztrát skončila nejasným výsledkem. Klany nakonec uzavřely příměří a dohodly se. Hůř dopadli MacLeodové, kteří museli roku 1610 čelit útoku Mackenziů na ostrov Lewis. Nejenže o svůj ostrov přišli, ale jejich náčelník Neil MacLeod byl navíc v Edinburghu oběšen za rebelii proti králi a o mnoho lépe nedopadli ani jeho synové.
Zapovězené jméno MacGregor
Ve stejné době, kdy si Mackenziové ukrajovali z krajíce MacLeodů, prosazoval své ambiciózní plány klan Campbellů. Nejvíc tím byli postiženi MacGregorové, kteří s nimi sousedili nejtěsněji a jejichž klanové území stálo Campbellům v cestě. V 16. století dospěla situace tak daleko, že Campbellové začali zasahovat i do volby jejich náčelníka. Záminkou pro vypořádání se s klanem MacGregorů se staly četné krádeže dobytka jeho příslušníky. Šlo sice o starý obyčej ještě z pohanských dob a odehrával se napříč všemi klany, ale zákon ho postihoval – čehož Campbellové neváhali využít.
Fakticky za loupeže dobytka mohli Campbellové, protože jejich neustálý tlak a územní expanze zapříčinily, že MacGregorům nezbýval jiný druh obživy. V dubnu 1603 však přetekl pohár trpělivosti Jakuba VI., kterého objektivní skutečnosti nezajímaly, a rozhodl se proti MacGregorům zakročit. Dalo by se očekávat, že pošle na podporu Campbellů své oddíly, panovník byl ovšem vynalézavější: Postavil celý klan mimo zákon a zakázal komukoliv nosit jméno MacGregor. Od té chvíle znamenalo použití zmíněného jména hrdelní zločin, a pokud někdo MacGregora zabil nebo oloupil, mohl počítat s beztrestností. Zákon byl odvolán až po 170 letech.
Vyčištění Vysočiny
Veškeré vášně, křivdy, nahromaděná nenávist i touha po odplatě došly svého naplnění v jakobitských povstáních, zejména v tom posledním, které skončilo tragickou porážkou v bitvě u Cullodenu 16. dubna 1746. Bylo by zjednodušující označit Culloden za střet klanů. Některé se nezapojily vůbec, jiné bojovaly bok po boku s někdejšími nepřáteli. Na obou stranách sporu bychom navíc našli i různé větve a frakce jednoho klanu, což byl třeba případ Grantů a Gordonů.
Nedlouho po bitvě vydal britský parlament nový zákon Act of Proscription, který tvrdě a nekompromisně dopadl na klany z Highlands, na jejich kulturu, fungování i samotnou existenci. Měl se stát definitivní tečkou za veškerými problémy se Skoty a jejich povstáními. Vešel v platnost 1. srpna 1746 a vláda jej hodlala důsledně vymáhat. Ačkoliv byl plný obecných formulí o zachování míru na Vysočině, měl jediný cíl: zbavit Skoty z Highlands jejich identity. Kromě potvrzení staršího nařízení o zákazu nošení, vlastnění či přechovávání jakýchkoliv zbraní obsahoval nově také nařízení Dress Act. Zapovídalo všem mužům a chlapcům na území Skotska nosit tradiční horalský oděv – pléd, malý kilt, punčochy, ramenní pás či jakoukoliv jinou součást kroje. Nadto se k výrobě svrchního oděvu nesměl používat žádný tartan. Kdo nařízení porušil, byl na půl roku uvězněn. Pokud přestupek zopakoval, čekala jej deportace na sedm let do jedné z britských zámořských kolonií. Žádné nižší tresty se nedovolovaly.
Zakázána byla rovněž jakákoliv forma získávání vědomostí mimo státem povolené školy. Nařízení mělo ukončit dávnou praxi vzdělávání nedospělých příslušníků klanů u klanů jiných, aby se nové generace Skotů neučily rebelantským zásadám a zvyklostem. Další dva zákony, které navazovaly na Act of Proscription, cílily na likvidaci moci náčelníků, a tím prakticky i veškerých principů fungování klanové společnosti. První rušil dědičnou soudní pravomoc coby jeden z klíčových zdrojů moci vůdců klanu nad jejich nájemci. Druhý obsahoval řadu ustanovení a zákazů, které zpřetrhaly pouta mezi náčelníkem a členy klanu. Náčelník již nemohl povolat do zbraně své nájemce, rušila se možnost pronájmu půdy. Tisíce horalů tak v krátké době přišly o obživu i střechu nad hlavou a na jejich místo putovala početná stáda ovcí, která představovala jistý a stabilní příjem. Začalo nejtragičtější období dějin regionu, známé jako Highland Clearances neboli „vyčištění Vysočiny“.
Země Waltera Scotta
Potupný Act of Proscription byl zrušen teprve 1. července 1782. Z tvrdých perzekucí, které zemi postihly po bitvě u Cullodenu, se ale Vysočina už nikdy úplně nevzpamatovala. Všudypřítomná stáda pasoucích se ovcí, dodnes viditelné rozvaliny kamenných domů a neosídlené ostrovy jsou toho zřejmým důkazem. Z klanové společnosti a jejích tradic nezbylo téměř nic, tartanové vzory nevyjímaje. Ztracené vědomosti se jen obtížně rekonstruovaly; co nebylo možné dohledat, to si obrozenci domysleli. Brzy po zrušení zákona začali velcí pozemkoví vlastníci z Vysočiny zakládat ve městech společnosti propagující „obecné nošení dávného horalského oděvu“, který sami členové během setkání užívali. Vedle zmíněných klubů vznikaly také méně okázalé spolky a jejich členy se stávali nadšení obyvatelé Nížiny, měšťané i bezúhonní náčelníci horalských klanů, aby propagovali horalskou kulturu, a při všech příležitostech a setkáních nosili „starý gaelský kroj“.
TIP: Pýcha skotských klanů: Hrady, tartany a boje horalů o moc nad Highlands
Roku 1814 vydal Walter Scott svůj první román Waverley, pojednávající o anglickém gentlemanovi, jenž podlehne idejím jakobitů a zapojí se do povstání roku 1745. Kniha se setkala s obrovským zájmem i skvělými kritikami a stala se prvním skotským mezinárodním bestsellerem. Také Scottova další díla šla na dračku. Právě jeho romány pak významně přispěly k novému pohledu na Skotskou vysočinu, klany i jejich dějiny a podnítily první turismus na sever Velké Británie.
Mohutným impulzem, který podpořil Scottův pohled na dějiny a kulturu Vysočiny, se stal příjezd Jiřího IV. do Skotska roku 1822. Šlo o první oficiální návštěvu vládnoucího monarchy od dob Karla II. v 17. století. A právě Scott panovníka přesvědčil, aby se oblékl do tradičního skotského kiltu a vyšel před shromážděné davy. Bylo podružné, že si vladař pod zmíněným kusem oděvu nechal růžové spodky: Najednou chtěl každý nosit kilt a mít svůj tartanový vzor. O dvacet let později uchvátila Vysočina i královnu Viktorii, načež si v Balmoralu zřídila letní sídlo a opakovaně se tam vracela. Ostatně popsaná tradice trvá v britské královské rodině dodnes.
Mgr. Jan Hrdina se zabývá dějinami antického světa a raného a vrcholného středověku západní Evropy. Článek vznikl na základě jeho knihy Skotskem po stopách seriálu Cizinka.
