Putování Madagaskarem: V říši posvátných lemurů

Nenápadná Fianarantsoa patří mezi větší města ležící na centrální madagaskarské vysočině v srdci ostrova: má víc než 190 tisíc obyvatel, přičemž v okolí pak narazíte pouze na malé vesničky a shluky obydlí. Město se navíc rozkládá v nadmořské výšce až 1 200 metrů, takže zatímco lidé z nížin jsou zvyklí na obvyklé třicetistupňové horko, ve Fianarantsoi padají teploty až k „drsným“ 15 °C, což už vyžaduje teplou bundu…

Nahoře a dole

Město vzniklo teprve v 19. století a postupem času v něm jeho obyvatelé vybudovali také univerzitu, která do lokality dobře zapadá – Fianarantsoa totiž v překladu znamená „dobré vzdělání“. Dnes má město dvě tváře: Jedna jeho část se „rozlévá“ údolím, zatímco druhá se nachází na vysokém pahorku. Tu první charakterizují barevná, špinavá a zaprášená tržiště, kde koupíte cokoliv od černých banánů přes nahnilé mandarinky až po použité autobaterie. Rikši se tam proplétají hustou dopravou a společně s nimi se do silničního chaosu míchají i desítky chodců.

V horním městě na kopci se žije úplně jinak. Ticho se tam proplétá mezi starými domy s rozpadajícími se kamennými fasádami, hlavní ulici zdobí trojice kostelů, z nichž nejstarší má téměř 150 let. Několik chátrajících budov v tradičním stylu přilákalo sponzory, kteří se je snaží finančními injekcemi udržet v co nejzachovalejším stavu, případně je restaurují – čeká je však spousta práce. Ve stínu domů posedávají domácí, mladí kluci se pokoušejí prodat několik drobností, ale jinak se tu život odehrává velmi pomalu.

Vedle kulturních památek má ovšem Fianarantsoa ještě jeden magnet na turisty: Funguje jako výchozí bod pro výpravy do okolních národních parků Ranomafana, Andringitra a hlavně do rezervace Anja, jež proslula koloniemi lemurů.

Květinový papír

Cesta do rezervace Anja vede přes malé městečko Ambalavao, které se zapsalo do mapy díky trhu s dobytkem zebu a tradiční výrobě papíru. Obec tvoří několik ulic, kolem nichž se odvíjí život a kterým dominuje krásný cihlový kostel ve francouzském stylu. Nedaleko pak stojí známá továrnička Anteimoro, kde vzniká papír stejně jako před staletími.

Původní obyvatelé Madagaskaru papír nepotřebovali, pak ovšem na ostrov připluli arabští obchodníci a naučili domácí používat své písmo. Najednou tedy bylo třeba ukládat vědění, a tak přišla vhod rostlina zvaná avoha. Její kůra se nejprve namáčí do vody, poté se rozmočená a rozemletá hmota suší na slunci, načež ztvrdne a vytvoří souvislou vrstvu. „Potom vezmou ženy čerstvé květiny a lístky, které chodí trhat každé ráno, a naskládají je do vzoru,“ vysvětluje samozvaný průvodce areálem Marcell. A teprve tehdy je tradiční papír skutečně hotový.

Poklad zvaný zebu

Trhy, na nichž se obchoduje se skotem zebu, se v Ambalavau konají každou středu a čtvrtek. Zmíněné plemeno připomíná buvola či větší krávu a zdobí jej mimo jiné ostré špičaté rohy, jež mají na Madagaskaru punc posvátnosti. Místní zebu vnímají jako symbol moci a majetku. Platí přitom pradávná africká rovnice, že čím víc zebu rodina vlastní, tím je v očích ostatních váženější a bohatší. 

Nikdo přesně neví, v kolik trh začíná: Někdo tvrdí, že ve tři ráno, jiný zase vykřikuje, že v osm, a nakonec se obchody rozjedou až v deset. Za výdělkem lidé přicházejí z velkých dálek. Často tak tráví na cestě dlouhé hodiny a urazí s dobytkem mnoho kilometrů, jen aby si opatřili živobytí na následující dny či týdny. Chudoba totiž není na Madagaskaru ničím výjimečným – víc než 90 % obyvatel musí vystačit v přepočtu s necelou padesátikorunou denně. Zebu v hodnotě 7 000–9 500 Kč tudíž opravdu představuje velmi vzácný majetek.

Posvátná rezervace

Každopádně do hledáčku širší veřejnosti dostali Madagaskar lemuři. Po celém ostrově existují desítky oblastí, kde tato rozpustilá zvířata žijí. Rezervace Anja se přitom považuje za jednu z nejkrásnějších, i když stále nepříliš navštěvovaných, přestože se nachází pouze hodinu a půl jízdy jižně od Fianarantsoy.

Anja vznikla teprve v roce 1999 a na třiceti hektarech ukrývá bohatou faunu a flóru, kterou byste mimo Madagaskar hledali marně. „Park je pro nás posvátným místem,“ vypráví jeden z průvodců John. „Žili tu naši předkové a dodnes se zde nacházejí jeskyně, kde vykonávali různé náboženské obřady. V některých se dokonce pohřbívalo,“ dodává.

Jakmile se přiblížíte k cíli, vynoří se nad krajinou zbrázděnou údolími a posetou rýžovými políčky trojice oblých skalnatých kopců, kterým místní říkají Tři sestry. V rezervaci se rozkládá i jezero, kde žijí krokodýli, a nedaleko stojí vesnice se dvěma či třemi desítkami jednoduchých dvoupatrových domků pronikavě červené barvy. Její obyvatelé se živí chovem dobytka a pěstováním rýže i jiných plodin. „Kdysi, před sto lety, se tu dokonce lovili lemuři, ale dnes už je to zakázáno,“ vysvětluje John.

Setkání s lemury

Netrvá dlouho a na scénu konečně vstupují místní hvězdy – poskakující lemuři s dlouhými černobílými ocasy. Právě podle oháňky bezpečně poznáte, že se jedná o druh Lemur catta, kterému domácí přezdívají maki. Žije zejména na jihu ostrova a rezervace Anja patří k nejsevernějším oblastem, jež tradičně obývá. Několik lemurů se vyhřívá na balvanu, zatímco jiní obratně balancují na menším kameni a pijí vodu. Zbytek sedí v korunách stromů a má za úkol varovat před případnou hrozbou.

„Lidí se lemuři nebojí, ale stále jim hrozí nebezpečí od dravých ptáků, šelem fosa, či dokonce od větších hroznýšů,“ upřesňuje John. Dospělí jedinci váží přes dva kilogramy, takže na ně dravci obvykle neútočí. Zato mláďata, která se osamostatňují až po šesti měsících, představují snadný cíl. Lemuří populace v rezervaci Anja čítá přes 300 zvířat. Druh catta se obvykle pohybuje ve skupinách 20–30 členů, zatímco třeba vzácní lemuři bambusoví se drží po třech či po čtyřech.

Nářek ze záhrobí

Přestože se jedná o živočichy dovádivé a hbité, každý den si dopřávají odpolední klid: Na hodinku či dvě se ztratí vysoko v korunách, lehnou si na větev či jeden na druhého a odpočívají. Jiná skupinka zase vymění bezpečí stromů za přehlednost terénu a lenoší na kamenech. Sem tam přitom její členové „vykřiknou“, jako by chtěli ostatní varovat. Nejhlučnější jsou lemuři ráno, kdy „naříkají“ jako malé dítě. Ostatně, jméno zdědili od římských duchů zvaných lemures, které ve svém díle zmiňovali antičtí básníci Horatius a Ovidius – nadpřirozená stvoření prý vyluzovala podobné zvuky jako zvířata. 

TIP: Madagaskarský Národní park Tsingy: Podmanivost kamenných jehel

Ačkoliv vás však v rezervaci Anja roztomilí a hraví tvorové doslova obklopí, nelze zapomínat, že se jedná o velmi ohrožený druh. Jejich celosvětová populace už silně prořídla a pomalu se v souvislosti s nimi začíná skloňovat slovo „vymírání“.