Psík mývalovitý: Roztomilý vetřelec z Asie i všežravá pohroma

Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) pochází z Dálného východu, žije v Mandžusku, v Číně, v Koreji a v Poamuří. Kvůli své krásné kožešině byl však dříve vysazován lidmi i na jiných místech. Již před pěti stoletími tak dorazil do Japonska a později – za éry bývalého Sovětského svazu – byl horlivě vysazován i v evropské části tohoto komunistického impéria.

Metla i maskot

Dříve byl u nás označován jako mývalovec kuní a je pravda, že tato psovitá šelma svým vzezřením skutečně připomíná spíše mývala než psa. Rovněž velikostí se mývalovi podobá. Jde o nenáročný druh s dobrými reprodukčními schopnostmi, což mu – jako biologickému vetřelci – vložilo do tlapek esa zaručující výhru v přežití. V současnosti se proto jen ve Finsku vyskytují tisíce těchto skrytě žijících šelmiček. Značné počty zde přežívají i navzdory tomu, že v zemi tisíce jezer stále platí pravidlo, že „mrtvý psík je dobrý psík“.

Ve Skandinávii se tedy psík mývalovitý již cítí jako doma. Ve své nenápadné, ale prozatím neochvějné expanzi vytrvale postupuje na západ. Osídlil Polsko, Slovensko, Českou republiku a přes Německo a Švýcarsko již doputoval dokonce do Holandska. Je proto právem považován za invazní druh a v Evropě je myslivci horlivě loven jako škodná. Naproti tomu v Japonsku vstoupil do legend jako Tanuki – šibalský tvor, který přináší lidem štěstí. Tanuki zaplňuje oblíbené dětské komiksy i zbožňované animované seriály. Poněvadž v Japonsku se těší nejen ochraně, ale i všeobecné oblibě, podařilo se mu úspěšně „kolonizovat“ i městské džungle japonských gigantických velkoměst, kde shání potravu u kontejnerů s odpadky.

„Nevybíravý“ strávník

Stavba těla asijského „nájezdníka“ vykazuje mnoho původních vývojových znaků, které měli předkové současných psovitých šelem. Na rozdíl od jiných psovitých ovšem psík mývalovitý výborně šplhá po stromech. V jeho krátké tlamičce najdeme čtyřiačtyřicet zubů, tedy právě tolik, kolik měly vymřelé psovité šelmy. Jeho stoličky mají široké korunky, což svědčí o faktu, že dává přednost smíšené potravě.

Díky potravní přizpůsobivosti prakticky nikdy nestrádá. Živí se žábami nebo leklými rybami a v mělké vodě dokáže chytat i živé rybky. Spokojí se ovšem i se slimáky, hmyzem, s nalezenými mršinami, ptačími holátky, vajíčky a menšími savci. Podstatnou část jeho jídelníčku zejména na podzim tvoří různé lesní plody. Jestliže má možnost, nezřízeně hoduje na zrající kukuřici, kterou naprosto zbožňuje. Aktivní je zejména v noci, den přečkává v dutině stromu či v jiném vhodném úkrytu. Jako jediný z šelem psovitých v zimním období hibernuje – upadá do nehlubokého zimního spánku podobně jako například jezevec lesní.

Velmi živý mrtvý

Nejoblíbenějším životním prostředím nenáročné psovité šelmy jsou bažinaté lesní porosty a křovinami zarostlé lokality na březích vodních toků v říčních údolích. Tady se v březnu a dubnu mezi zástupci obou pohlaví odehrává období lásky. Po zhruba dvouměsíční březosti vrhne samice v noře 4–12 mláďat. Byl ovšem zaznamenán i rekordní vrh patnácti mláďat. Psíci si nory sami nevyhrabávají, ale využívají dutiny stromů a jiné přirozené úkryty. Jsou vděčni za opuštěné liščí a jezevčí brlohy, i když podobně jako ondatra pižmová si případně umí postavit „hrady“ z rákosí.

Otec se o rodinku celou dobu pečlivě a obětavě stará a přináší k rodinnému brlohu potravu. Když mláďata v již deseti měsících dospívají, opouštějí rodiče a hledají si vlastní teritorium. Od stáří jednoho roku se už mohou sama rozmnožovat. Podle dosavadních zoologických pozorování se psíci v přírodě dožívají průměrného věku kolem pěti let. V zajetí se však dočkávají věku 10–15 let, což buď znamená, že jim „životní chvat“ podstatně krátí možnost dožít se „spokojeného stáří“, nebo je prostě v přírodě zjištěný průměrný věk potřeba brát s rezervou. Podobně jako jihoamerický pes pampový (Pseudalopex gymnocercus) si vyvinul taktiku, která mu pomáhá uchovat si život co nejdéle. V případě ohrožení dokáže dělat mrtvého.

Sympatie stranou

Psík mývalovitý žije skrytě místy i v České republice, a to zejména v říčních údolích a v rybničnatých oblastech. Ze svého teritoria dokáže kupodivu vystrnadit i na pohled silnější jezevce a lišky. U nás nemá kromě člověka a vlka prakticky žádného přirozeného nepřítele.

Bohužel je potřeba konstatovat, že tento jinak určitě pohledný a sympatický živočich, představuje pro původní faunu značnou hrozbu. Rovněž bylo zjištěno, že může přenášet prašivinu. Proto je myslivci horlivě loven. Čeští myslivci dokonce s oblibou tvrdí, že psík mývalovitý je příčinou úbytku zajíců, bažantů a koroptví, což je ovšem tvrzení značně přehnané a vysvětlení klesajících stavů je nutné hledat úplně jinde.

Škody, které psík mývalovitý působí, jsou určitě mnohonásobně menší, než ty, jež páchá další zavlečený vetřelec – norek americký (Neovison vison). Přesto je však třeba mít na zřeteli, že jde o živočicha, který do evropské přírody v podstatě nepatří.