První smrt v kosmu: Proč zemřel Vladimir Komarov? Jeho smrt byla zbytečná (1)

O půlnoci z pondělí na úterý 25. dubna 1967 rozhodil Leonida Brežněva telefon od tajemníka ústředního výboru strany Dmitrije Ustinova. Sovětský vůdce pobýval v Karlových Varech na mezinárodní konferenci komunistických a dělnických stran. Chtěl se ostatním soudruhům pochlubit dalším úspěchem ve vesmíru, proto požádal o přesné načasování startu – a místo toho mu Ustinov oznámil, že kosmonaut Vladimír Komarov během havarijního přistání zahynul. Měl se rozčilovat, zlobit se? Ne, to nešlo, musel zachovat vážnou tvář a vysvětlit ostatním, že lety do vesmíru jsou riskantní a někdy se v tak složitých systémech, jako jsou rakety a kosmické lodě, nepodaří vychytat všechny chyby. 

Členem první dvacítky

Kapitán inženýr Vladimír Michajlovič Komarov patřil do první skupiny dvaceti stíhačů, které komise vybrala začátkem roku 1960 do výcviku na dobyvatele vesmíru. Narodil se 16. března 1927 v Moskvě, bydlel s rodiči v malém suterénním bytě a válku přežil na venkově u příbuzných. Dobře se učil a chtěl být letcem. Rodiče nic nenamítali – věděli, že v uniformě bude nadosmrti zabezpečen. V roce 1949 dokončil Batajské letecké učiliště a stal se stíhačem. Jako jeden z prvních létal na reaktivních strojích. Sloužil na letišti v Grozném, kde si namluvil učitelku Valentinu. Brzy se vzali a narodil se jim syn Žeňa. Komarov dálkově studoval Žukovského vojenskou technickou akademii a v roce 1959 ji dokončil s titulem inženýra.

Do trojice, z níž měl vzejít první kosmonaut, se Komarov nedostal – zranil se a musel výcvik opustit. Složil sice státní zkoušky na astronauta v termínu s ostatními, 3. dubna 1961, zařadil se však až mezi kandidáty na druhý skupinový let v létě 1963 – spolu s Valerijem Bykovským a Borisem Volynovem. Měl velet Vostoku 7 při desetidenní cestě do Van Allenových pásů, nicméně začátkem roku 1964 nejvyšší šéf Kremlu Nikita Chruščov program zrušil – potřeboval totiž protipól k dvoumístné americké lodi Gemini.

Kapitánem tříčlenné posádky

Na větším plavidle pracoval tým hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova od roku 1959, ale tak rychle ho poslat do vesmíru nemohl. Šlo o stroj, který měl létat na Měsíc, a později dostal název Sojuz. Koroljov tedy musel improvizovat. Nakonec se rozhodl nainstalovat do vostokovské koule tři sedadla, přičemž kosmonauti měli letět bez skafandrů. Samozřejmě se jednalo o riziko, ale hlavní konstruktér riskovat uměl – intuitivně totiž tušil, kdy si to může dovolit.

Do lodi Voschod, jak ji nazvali, prosadil Koroljov tři muže: velitele kapitána inženýra Vladimira Komarova a dva civilisty – šéfprojektanta Konstantina Petroviče Feoktistova a lékaře Borise Borisoviče Jegorova. Hlavní posádka přiletěla do města Leninsk u kosmodromu Bajkonur 5. října 1964. Druhý den přihlížela startu Voschodu v bezpilotní verzi pod hlavičkou Kosmos 47. Teprve když se tento stroj po čtyřiadvaceti hodinách v pořádku vrátil, potvrdila státní komise, že trojice odstartuje 10. října.

Expedice proběhla bez velkých obtíží, i když oba civilisté trpěli nevolností způsobenou stavem beztíže. Kosmonauti ale nemohli dělat žádné experimenty, nanejvýš si vzájemně odebrali vzorky krve. Západní odborníky, politiky a novináře přitom tato výprava překvapila. V domnění, že jde o zbrusu nový stroj pro tři lidi, mluvili někteří dokonce o „sovětském Apollu“. Ve skutečnosti se jednalo o pouhý propagandistický trik – ve stísněném prostoru Voschodu mohli astronauti přebývat jen hodiny, nikoliv dny.

Nicméně Koroljov byl spokojen – Feoktistov zkušeným zrakem inženýra stroj prohlédl a doporučil pár zlepšení. Komarova přeřadili jako instruktora k vojenským kosmonautům. Ministerstvo obrany počítalo s vysíláním ozbrojených kosmických plavidel, která měla v případě války zaútočit na Američany. Když se ukázalo, že střetnutí ve vesmíru jako kopírování pozemských bojů je nesmysl, vojenský oddíl tiše rozpustili.

Univerzální Sojuz

Sověti nikdy nedali najevo, že soupeří s Američany o vysazení prvních lidí na Měsíci, nicméně tento závod probíhal. Když v lednu 1967 shořela loď Apollo se třemi kosmonauty na základně během tréninku, bylo jasné, že se americký program zdrží nejméně o rok. Moskva si začala dělat naděje, že jí tato tragédie umožní zaoceánskou konkurenci předehnat.

Sověti chystali nové plavidlo Sojuz. Hned při první expedici chtěli předvést velkolepé divadlo: jedna loď se měla spojit s druhou a mezi nimi by v prostoru přeručkovali dva kosmonauti. Generální tajemník Leonid Brežněv požádal Vasilije Mišina, šéfa Ústřední konstrukční kanceláře experimentálního strojírenství (jak přejmenovali hlavní pracoviště sovětského raketového a kosmického výzkumu), aby vypuštění urychlil. Mišin nahradil Koroljova po jeho smrti v lednu 1966. Koncem dubna 1967 měla v Karlových Varech probíhat mezinárodní konference komunistických a dělnických stran z celého světa – a takový triumf by myšlenky socialismu jenom posvětil.

Tým Konstantina Feoktistova dokončil zmíněný projekt v létě 1959. Loď se skládala ze tří dílů: orbitálního obytného úseku, přistávacího modulu a přístrojové sekce. Startovat a přistávat měli kosmonauti v menším modulu kuželovitého tvaru s mírně vypouklým dnem připomínajícím reflektor automobilu a na oběžné dráze pak měli trávit čas i v orbitální sekci. Plavidlo bylo plánováno jako univerzální – pro lety posádek okolo Země i k Měsíci a rovněž coby automatický průzkumník.