První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (5)

Dělostřelecká příprava k další německé operaci na jaře 1918  začala ve 4.15 a vzhledem k bezvětří byly plynové granáty obzvláště účinné. První fáze útoku se vydařila dokonale a na sklonku druhého dne pronikly úderníci do 6km hloubky. Pozice portugalské 2. divize se zhroutily a prchající obránci za sebou zanechali nepoškozené mosty. Sedmnácté záložní divizi se podařilo obsadit Messen a za cenu značných ztrát Němci donutili protivníka ustoupit z Armentières. Přiblížili se tak na pouhých 8 km od Hazebroucku.

La Manche v bezpečí

V kritické chvíli obráncům pomohla změna na nejvyšších místech. V polovině dubna byl vrchním velitelem vojsk Dohody jmenován maršál Ferdinand Foch, což umožnilo lépe koordinovat přesuny záloh. Vyčerpané Brity přispěchaly podpořit čerstvé francouzské divize a Hazebrouck zůstal v dohodových rukou. Zoufalý Ludendorff se 24. dubna rozhodl zkusit štěstí dalším útokem k Amiensu. Po krátkém dělostřeleckém úvodu nasadili Němci poprvé několik tanků A7V, jejichž palba měla podporovat pěchotu.

Zkušení úderníci s pancíři v zádech rychle porazili zelenáče z britské 8. divize, dosáhli 5km průlomu a zmocnili se Villers-Bretonneux. Radost však neměla trvat dlouho – už za úsvitu zahnala dvojice australských brigád útočníky zpět. Devětadvacátého dubna se vilémovské formace pokusily oživit skomírající operaci Georgette úderem na britsko-francouzské pozice jižně od Yper, ale ničeho nedosáhly a Berlín nešťastnou ofenzivu ukončil. Dohoda tak díky sílícímu odporu už poněkolikáté udržela přístavy u La Manche i přístupy k nim. 

Úder na Francouze

Po operaci Georgette obě strany potřebovaly čas, aby zacelily prořídlé řady. Němci pozbyli od 21. března 380 000 mužů, Britové ztratili 240 000 vojáků a Francie asi 92 000. Vilémovská vojska si nicméně udržela iniciativu. Mnohé divize BEF musely být zredukovány tak, že každý prapor zahrnoval jen deset důstojníků a pětačtyřicet vojáků. Dohodovým formacím nezbývalo než zatnout zuby a udržet frontu do plného nasazení amerických svazků. Washington do 1. května vyslal za oceán už 430 000 mužů, přičemž každá americká divize byla se svými 28 000 příslušníky dvakrát větší než francouzské či britské svazky. Zatím se však do bojů stihla zapojit pouze 1. divize.

Spojenci tlačili na Pershinga, aby povolil začlenění svých mužů do jejich formací, ale generál hodlal americké divize nasadit jako samostatnou národní armádu. Královským vojákům tato situace paradoxně pomohla navýšit morálku. Jarní ofenzivy přestáli z většiny bez pomoci, čímž narostlo jejich sebevědomí. Ludendorffa naopak znepokojovaly zprávy o úpadku morálky německých pěšáků, které stále častěji zajímalo spíš rabování skladišť než vedení útoku. Uvědomil si, že už nelze současně vést více rozsáhlejších operací, a změnil též způsob, jímž se Němci snažili vyhnat Brity z Flander – nová ofenziva měla vypudit z oblasti francouzské zálohy. Operace Blücher dopadla na jednotky země galského kohouta u Remeše.

Vyhlídky Němců na úspěch zvyšoval fakt, že velitel 6. armády generál Denis Duchêne nedokázal aplikovat Pétainovy rozkazy ohledně pružné hloubkové obrany. Příliš mužů se tak ocitlo v první linii, aniž jim někdo kryl záda. Bruchmüller navíc připravil nejintenzivnější dělostřeleckou přípravu za celý rok. Kanonáda ze 4 000 hlavní začala 27. května ráno a trvala 160 minut. „Průlomový Müller“, jak mu Němci přezdívali, odvedl brilantní práci a na konci prvního dne se osm dohodových divizí ocitlo v troskách. Němci postoupili o 19 km a 7. armáda stála 30. května jen 100 km od Paříže. 

Slábnoucí Berlín

Prvotní výsledek ofenzivy předčil očekávání a Ludendorff přemýšlel, zda ji proměnit z pouhého útoku zaměstnávajícího Francouze na hlavní úder. Než se rozhodl, protivník další postup zablokoval – poprvé i s větším zastoupením amerických vojáků. Dohodové posily hrozily výběžek držený 7. armádou odříznout, a tak se ho Ludendorff pokusil zabezpečit čtvrtou ofenzivou s názvem Gneisenau. 

Úderný hrot mířil mezi Noyon a Montdidier, kde se nacházela francouzská 3. armáda. Její velitel generál Georges Humbert udělal stejnou chybu jako Duchêne a dělostřelecká příprava z 9. června si mezi obránci vybrala krvavou daň. Von Hutierova armáda prvního dne dosáhla 10km průlomu a z pohledu Dohody zabránil katastrofě jen příchod francouzské 10. armády. Jejích pět divizí podporovaných tanky zasadilo 11. června do boku Němců zuřivý protiúder. Operace Gneisenau zkrachovala a Ludendorff ovi začaly rychle ubývat strategické možnosti. 

Ani Francouzi neměli příliš důvodů k radosti. Zastavení ofenziv Blücher a Gneisenau sice bylo nesporným úspěchem, ale ztráta Remeše a chyby nepružných generálů zasáhly morálku. Britské úspěchy naopak vylepšily pozici maršála Haiga a dodaly mu větší vliv na formulování strategie Dohody. To Ludendorffova aureola v Německu definitivně pohasla. Císařské divize slábly a šířila se beznaděj. Bojeschopnost podrýval i nedostatek zásob a v červnu na vyčerpané muže navíc dolehla epidemie španělské chřipky.

Konec německých nadějí

Celková situace Ludendorffovi signalizovala, že by měl v létě 1918 zaujmout přísně defenzivní strategii. Od reality odtržený velitel však stále doufal, že přesvědčí Dohodu, aby požádala o mír za podmínek výhodných pro Německo. S touto vidinou naplánoval poslední velkou ofenzivu – opět s cílem rozdrtit britské divize ve Flandrech. Nejprve se Němci 15. července pokusili vylákat nepřátelské zálohy do jiného sektoru úderem po obou stranách Remeše. Sedmnáctá armáda i přes tuhý odpor Američanů vytvořila 6km předmostí sahající daleko za Marnu (operace Friedensturm), jenže 1. a 3. armáda východně od města postoupily jen o pár stovek metrů.

Do cesty se jim postavila francouzská 4. armáda, jejíž velitel generál Henri Gouraud na rozdíl od kolegů mistrně ovládal taktiku pružné obrany. Tato předehra připravila jeviště pro protiúder, jenž na 18. července naplánoval agresivní generál Charles Mangin. Jeho 10. armáda podporovaná 1. a 2. americkou divizí plnou silou napadla německý výběžek mezi Aisnou a Marnou. Na protiofenzivě se podílelo více než 200 tanků, a tak Mangin během dvou dnů postoupil o  10 km.

Zoufalý pokus

Poslední ofenziva německého blitzkriegu se zhroutila jako domeček z karet a do 6. srpna Berlín odepsal 800 děl i 168 000 vojáků. Ludendorff  se málem nervově zhroutil, ale odmítal přijmout fakt, že iniciativu už drží v rukou nepřítel. Podřízení na něj během srpna tlačili, že by se vojska měla vrátit k obranné strategii. Generál nakonec souhlasil – pod podmínkou, že budou podnikány alespoň útoky malého rozsahu.

TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech

Dohodoví velitelé však Němcům neposkytli čas k takovým krokům a Haig se rozhodl útočné choutky protivníka jednou provždy utnout. Britská 4. a francouzská 1. armáda se 8. srpna 1918 u Amiensu rázným úderem vypořádaly s 2. a 18. armádou a zatlačily je do výchozích postavení ze začátku roku. Tento den znamenal definitivní konec Ludendorffových nadějí na zvrácení situace na západní frontě – každým dnem silnější protiněmecká koalice už si vítězství nenechala vyrvat.