První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (2)

Přes úpornou snahu o utajení příprav na německou jarní ofenzivu v roce 1918 Britové hrozbu útoku vytušili na základě výslechů dezertérů i díky leteckému průzkumu, jenž odhalil výstavbu skladišť munice a úzkokolejných železnic. Termín ofenzivy zůstával tajemstvím až do 18. března, kdy sestřelený německý pilot uvedl jako pravděpodobné datum 20. či 21. březen. Nazítří tuto informaci potvrdili další zajatci.

Předchozí část: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (1)

Kanony v přední linii

K největším Ludendorffovým trumfům patřila taktika dělostřelecké přípravy, jejímž autorem se stal plukovník Georg Bruchmüller. Slavný expert na artilerii počítal s krátkými a intenzivními palebnými přepady za masivního využití fosgenu. Tříštivá munice měla směřovat na pozice britského dělostřelectva, překážky z ostnatého drátu, zákopy a kulometná hnízda. Chemické granáty byly určeny pro vzdálenější dělostřelecká postavení Dohody.

Bruchmüller přišel i s další novinkou v podobě co největšího dosahu – Němci přesunuli artilerii tak blízko k frontové linii, aby dokázala zasáhnout i nepřátelský týl se shromaždišti a velitelskými stanovišti. Jestliže přesuny infanterie byly náročné, dostat baterie do výchozích postavení včas představovalo ještě obtížnější úkol. Vznikly složité harmonogramy, podle nichž poslední děla zaujímala palposty pouhých několik hodin před zahájením operace. Ve snaze o zachování momentu překvapení měli kanonýři zakázáno obvyklé zastřílení cílů. Museli tedy spoléhat výhradně na výpočet směru a vzdálenosti.

Ohnivý valčík

Koncentrace dělostřelby měla překonat vše, co válčící strany dosud zažily. Ludendorff  nařídil, že za prvních pět hodin děla vypálí milion granátů a během prvního dne tři miliony.  Ve snaze oprostit se od zastaralých postupů Němci upustili od fixního časového rozvrhu i pevného stanovení cílů jednotlivým útvarům. Vsadili na proměnlivost a iniciativu.

Pěšáci znali jen celkový směr útoku a měli se řítit vpřed maximálním tempem bez ohledu na křídla. Od úderníků krytých přehradnou palbou se očekávalo zdolání 200 m každé čtyři minuty a takový postup dostal výmluvnou přezdívku Feuerwaltz (ohnivý valčík). Pokud by některé jednotky dokázaly útočit ještě rychleji, mohly baráž popohnat signálním raketami. Díky zálohám navíc Němci disponovali dostatkem mužů, aby se na kterýkoliv opěrný bod vrhli se zdrcující přesilou.  

Vidina konce války

Důležitou součást příprav tvořila podpora morálky mužstva. Většina vojáků si uvědomovala, že bitva rozhodne o výsledku války. Všudypřítomné změny obnovily důvěru mužů ve své velitele, na tvářích tisíců se prý objevila „radost a euforie“. Mnoho svazků se na útok chystalo přímo v Německu, kde si jejich příslušníci odpočinuli od bláta. I oddílům cvičícím poblíž fronty se dostalo nadprůměrných dávek potravin či kulturního vyžití. Šířil se optimismus a víra, že válka brzo skončí. Kromě touhy po vítězství a míru existovala i další motivace, proč na Brity udeřit: vidina kořisti v podobě cigaret, konzerv a sucharů. Jeden německý voják po válce poznamenal: „Věděli jsme, po čem jdeme.“

Pokračování: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (3)

Morálka se držela na vysoké úrovni, nicméně někteří muži prostě jen doufali, že je ofenziva vysvobodí z nenáviděné zákopové rutiny. Operace s kódovým označením Michael se po dlouhém Ludendorffově přemýšlení měla uskutečnit v sektoru o délce 80 km táhnoucím se jižně od Arrasu k La Fère, kde půda po zimě vysychala nejrychleji a obrana se jevila nejslaběji. Po úspěchu první fáze útoku se divize měly stočit doprava, pokračovat severním směrem a vpadnout Britům do zad. V sérii následných útoků hodlali Němci královskou armádu buď zničit, nebo zatlačit do moře. Pokud by se Francouzi pokusili spojenci pomoci, měly menší údery směřovat i proti nim.