První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (1)

Rozložení sil z konce roku 1917 dávalo představitelům Dohody tušit, že Německo na západě přichystá mohutnou ofenzivu. Rusko i Rumunsko v prosinci zastavily boj proti centrálním mocnostem, což Berlínu umožnilo urychlit přesun svazků z východní fronty. Ve Francii a Belgii se rázem ocitlo dalších 39 vilémovských divizí. 

Němci v přesile

Dohoda naopak čelila problémům s lidskými zdroji. Paříž musela vyslat šest divizí do Itálie a tři rozpustit, což snížilo jejich počet na západní frontě na sto – s přinejlepším 6 000 vojáky v každé z nich. Také šéf Britského expedičního sboru (British Expeditionary Force – BEF) polní maršál Douglas Haig požadoval posily v minimálním počtu 334 000 mužů, avšak do 21. března 1918 se dočkal pouhých 174 000.

Mezi politiky a vojáky Jeho Veličenstva se totiž rozhořely vleklé spory. Ministři nehodlali plýtvat na frontách životy mužů, které potřebovali pro chod továren, a generálové si zase stěžovali na odčerpávání sil z vedlejších tažení. Nedostatek personálu si v britské armádě dokonce vyžádal reorganizační opatření. V únoru a březnu 1918 Albion zredukoval většinu divizí expedičních sil z dvanácti praporů na devět, zatímco novozélandské, australské a kanadské svazky si zachovaly původní uspořádání. Z formací operujících na západní frontě Londýn rozpustil 115 batalionů, sedm jich proměnil v průzkumné prapory a 38 dalších kvůli ztrátám sloučil do devatenácti na plných stavech.

Než přijdou Američané

Ani americké svazky zatím nedokázaly situaci Dohody vylepšit. K 1. prosinci 1917 přivezl generál John Pershing do Francie pouhých 130 000 vojáků, všechny divize strýčka Sama navíc vyžadovaly dodatečný výcvik. Na začátku roku 1918 se tak Němci na západě těšili nebývalému luxusu v podobě početní převahy 192 divizí proti 156 nepřátelským.

Šéf vilémovských armád Erich Ludendorff  pochopil, že dostal poslední příležitost vybojovat rozhodné vítězství dříve, než se síla amerických vojsk na starém kontinentě znásobí. Zahájil tedy plánování mamutí ofenzivy přezdívané Kaiserschlacht (císařská bitva), která by sestávala ze série navzájem propojených operací. Kaskáda úderů měla „uspíšit kolaps celé struktury“ dohodových armád a cílila primárně na svazky Velké Británie i jejích dominií. Ludendorff  doufal, že po porážce ostrovní monarchie postupně kapitulují i její spojenci. 

S úderníky v čele

Přes početní převahu hodlal Berlín spoléhat spíše na taktické schopnosti nasazených divizí. Ludendorff nařídil, že všechny formace musejí projít zvláštním výcvikem odpovídajícím příručce Útok v zákopové válce. Svazky z východu procházely nově vybudovanými středisky, kde vojáci absolvovali trénink sjednocující jejich schopnosti s vojáky působícími delší dobu na západní frontě. Z těch pak velitelé vybírali nejzdatnější muže, kteří se stali součástí úderných oddílů Sturmtruppen.

Pokračování: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918 (2)

Elitní jednotky měly tvořit útočný hrot a jejich výzbroj sestávala z plamenometů, lehkých kulometů, samopalů či minometů. Úderníci by překročili protivníkovu zákopovou linii, obešli ohniska odporu a napadli postavení dělostřelectva. Jejich úkol zněl: infiltrace maximálním tempem. Za Sturmtruppen měly postupovat standardní formace – ženisté, pěšáci, kulometné oddíly, minometná družstva a baterie polních děl. Také příslušníci těchto jednotek prošli výcvikem zaměřeným na obsazení a udržení nepřátelských pozic. Rychlost měla hrát zásadní roli, a pokud by si útvary s kteroukoliv pevnůstkou nevěděly rady, měly ji ponechat na starost následujícím vlnám. Celkem Berlín shromáždil asi 3,5 milionu vojáků, přičemž na 33 britských divizí v první linii se chystalo 67 německých.