Protipěchotní nášlapné miny: Smrt, kterou smlouvy nedovolují (3)
Z vojenského hlediska jsou nášlapné miny dokonalé zbraně. Z lidského hlediska jsou ovšem neuvěřitelně kruté
Úmluva o některých konvenčních zbraních (1983) obsahuje II. protokol, ve kterém se omezuje použití min, pastí a dalších nástražných zbraní. Společně s takzvanou Ottawskou smlouvou, uzavřenou v roce 1997, se jedná o hlavní smluvní zákaz zbraní, jež jsou obecně zřejmě nejvíc odsuzované, a sice nášlapných protipěchotních min. Ty zaznamenaly velký rozmach za druhé světové války (v níž se rozsáhle užívaly rovněž výbušné systémy protitankové) a posléze v celé řadě konfliktů ve třetím světě během studené války.
Nenápadná smrt
Protipěchotní nástrahy obvykle mívají tlakový nebo kontaktní zapalovač, který přivádí k výbuchu náplň, jež bývá obvykle poměrně malá, ale to není nikterak na závadu, spíše naopak. Bez ohledu na to, zda je primární účinek trhavý (za pomoci tlakové vlny) nebo tříštivý (tedy produkování střepin), většina protipěchotních min nemá oběti zabít, nýbrž jim spíše způsobit těžké zranění, zpravidla na nohou, břiše či genitáliích. Platí zde extrémně krutá vojenská logika, podle které smrt vojáka připravuje protivníka jen o jednoho muže, zatímco těžké zranění prakticky vyřazuje z boje další muže, kteří se o zraněného starají.
Protipěchotní výbušné systémy, obvykle velmi jednoduché a levné, se dají vyrábět v obrovských počtech. Pokud se uplatní efektivní metoda pokládání (mimo jiné minování prostřednictvím vozidel nebo vrtulníků, nebo dálkové minování speciálními granáty či raketami), lze za velice krátkou dobu umístit tisíce min do velmi rozsáhlých oblastí. Výsledkem je, že v mnoha státech Afriky, Asie, ale i Evropy (zejména na Balkáně) dosud leží miliony těchto zbraní jako pozůstatek konfliktů, jež tam zuřily během studené války i po ní. Zejména v Africe takovéto zapomenuté nástrahy každý den zabíjejí nebo zmrzačují desítky nevinných lidí.
Korejská výjimka
Zmíněný II. protokol užívání protipěchotních min omezil, kdežto Ottawská smlouva zcela zakazuje, jejich produkci, skladování a pokládání. Dosud se k ní ovšem nepřipojily více než tři desítky zemí včetně USA, Ruska a Číny, takže její praktická efektivita je trochu pochybná, ale symbolický význam zcela jistě existuje. Vyspělé vojenské mocnosti zdůvodňují absenci svých podpisů rovněž tím, že se moderní nástrahy dají i na dálku spolehlivě deaktivovat, takže neznamenají takové nebezpečí. USA v roce 2014 prohlásily, že se protipěchotních min vzdávají s výjimkou těch na Korejském poloostrově.
Proti smlouvě jako takové však znějí i obecnější argumenty, například tvrzení, že nášlapné miny jsou striktně obranné zbraně, jež mohou odrazovat případné agresory, a tudíž mohou významně snižovat riziko války. Dá se skutečně soudit, že ohromný počet min, který se nalézá kupříkladu v demilitarizované zóně mezi oběma Korejemi, by pro případnou agresi KLDR znamenal velmi zásadní překážku. To vše však samozřejmě nezmenšuje nebezpečí, jež reprezentují už položené miliony výbušných zařízení v zemích třetího světa, kde ohrožují civilisty.
Řada států i nestátních subjektů tedy vyvíjí velkou snahu při jejich likvidování. Problém spočívá v tom, že ačkoli existují vysoce efektivní prostředky pro plošné odminování (výbušné, cepové, vyorávací a podobně), na řadě míst je nelze použít, takže znovu přicházejí ke slovu i klasické pyrotechnické postupy, které jsou pomalé a logicky i velmi nebezpečné. Navíc pochopitelně platí, že různé organizace povstalců a teroristů na jakékoli zákazy nehledí a stále široce užívají protipěchotní miny, které tak zřejmě budou zabíjet a mrzačit ještě dlouhé roky.
