Prostě Henlein! Kdo byl muž, který osudově zasáhl do života sudetských Němců?

Polský historik Piotr Majewski o sudetoněmeckém předákovi napsal: „Henlein byl formován provinciálním světem německého městečka, v němž celý život žil, a provinciální intelektuální obzor i chování si udržel také po vstupu do velké politiky, proto současníkům připomínal spíše úředníčka nebo maloměstského učitele tělocviku než vůdce národa.“ Přesto se nakonec vůdcem „svého“ národa stal, neboť, jak se shodují mnozí historici, Henleinova „průměrnost“ a jeho nevýrazné a často zdrženlivé chování mu překvapivě pomáhalo vzbuzovat důvěru, kterou pak využíval nejen mezi československými představiteli, ale později také v zahraničí.         

Turneři a kamarádi

Za úspěchem Henleinovy kariéry stáli především kamarádi. A to doslova. O rok dříve, než se stal předákem turnerů, se v Československu zaregistroval takzvaný Kamarádský spolek (Kameradenschaftsbund), jehož členové byli názorově ovlivněni vídeňským ekonomem a sociologem Othmarem Spannem, hlásícím se k myšlence korporativního státu a vůdčích autoritářských elit. Záhy do tohoto spolku vstoupil také Henlein a společně s Waltrem Brandem a Heinzem Ruthou začali připravovat půdu pro založení Sudetoněmecké vlastenecké fronty.

Spojení Henleinových turnerů, kteří se mohli opřít o početnou členskou základnu a pevnou organizaci, s elitářským Spolkem kamarádů, který zase dodal potřebnou ideologii, se stalo základem nového hnutí. A navíc mohli počítat i s další významnou posilou, kterou představovali funkcionáři, členové a přívrženci dvou německých negativistických stran, Německé nacionálně socialistické strany dělnické (DNSAP - Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei) a Německé nacionální strany (DNP - Deutsche Nationalpartei), které československé úřady za protistátní činnost v roce 1933 zakázaly. Zvláště hakenkreuzleři se však brzy dostali zpátky do velké politiky, skryti v řadách zdánlivě méně nebezpečných Henleinovců.

Pod národním praporem

Henleinem založená Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatfront) se oficiálně ohlásila 1. října 1933. Toto ambiciózní hnutí se chtělo stát skutečným reprezentantem všech sudetských Němců v českých zemích. Nepovažovalo se totiž za tradiční politickou stranu omezenou stavovskými nebo konfesními zájmy, ale za „všelidové fórum“ hájící nejširší vrstvy, slibující lidem práci a svému národnímu společenství zrovnoprávnění, a program byl okořeněn ideologií národně uvědomělého „sudetoněmectví“.

A Sudety na to slyšely. V parlamentních volbách v květnu 1935 získala tehdy již Sudetoněmecká strana (SdP), jak se před volbami toto hnutí z pragmatických důvodů přejmenovalo, asi 65 % německých hlasů a s 15,2 % hlasů na celostátní úrovni dokonce tyto volby vyhrála! Byl to šok jak pro aktivistické sudetoněmecké strany, tak pro české politiky. 

Ani drtivé vítězství SdP nepřimělo české politiky považovat Henleina za zvlášť nebezpečného protivníka – vždyť přes proklamovanou jednotu nebyla SdP příliš soudržná a uvnitř strany soupeřily dvě frakce. Zpočátku měla navrch garnitura z okruhu konzervativně fašizujícího Kameradchaftsbundu, proti nim stáli radikální nacionalisté a nacisté, kteří těžili z podpory třetí říše, a s každým úspěchem nacismu v hitlerovském Německu rostl jejich vliv i v sudetoněmeckém hnutí.

Berlín zasahuje

Vztah samotného Henleina k nacismu a třetí říši se vyvíjel. Na manifestaci v České Lípě 21. října 1934 ještě veřejně odmítl nacionální socialismus a ujišťoval o své loajalitě k republice. V pozdějších letech toto smířlivé vystoupení označil za taktický manévr, aby nedal úřadům záminku jeho hnutí zakázat. Stejně vysvětloval důvody, proč nacionální socialisté nebyli zprvu u Henleinovců tolik vidět – měli totiž tříletý zákaz politické činnosti. Když v roce 1936 zákaz vypršel, Henlein několik bývalých činitelů DNSAP začlenil do vedení strany, čímž se ovšem prohloubil rozkol mezi starými kamarády a nacistickou frakcí.

Do sporu o nadvládu v sudetoněmecké politice nakonec významně zasáhla bezpečnostní služba třetí říše. V květnu 1936 rozeslal šéf bezpečnostního úřadu Reinhard Heydrich zprávu, v níž označil teze Othmara Spanna za nepřátelské a všechny jeho podporovatele za nebezpečné elementy. Heydrich kritizoval přímo i Kamarádský spolek, napsal: „Převaha Kameradenschaftu v sudetoněmeckém táboře ohrožuje zahraničně politickou koncepci říše, protože jeho autonomistická orientace má za cíl pošvýcarštění Československa a odcizuje sudetské Němce nacistickému režimu.“

Obětoval kamarády

Henlein se musel rozhodnout. Staří spolubojovníci z Kamarádského spolku se mu stávali přítěží, stejně jako učení muže, který tento spolek před časem spojil. Dne 26. srpna 1936 napsal Henlein dopis do Vídně profesoru Spannovi: „Situace je dnes taková, že všechno, co souvisí s Vaším jménem a s Vaším učením, se setkává s ostrým odmítnutím. Z pozice své politické odpovědnosti jsem nucen se na Vás obrátit s naléhavou prosbou, abyste přerušil veškeré kontakty se sudetoněmeckým prostředím a zanechal působení na vývoj u nás.“

Nezůstalo jen u dopisů. Henlein své nejbližší spolupracovníky jednoduše obětoval. Walter Brand byl poslán na méně významné místo vyslance strany do Velké Británie a jeho post zaujal radikálnější a říši nakloněný Karl Hermann Frank. Ještě hůře dopadl Heinz Rutha. K jeho pádu dopomohly paradoxně československé úřady, které ho v říjnu 1937 zatkly a obvinily z homosexuality a zneužívání nezletilých. Rutha byl vyloučen ze strany a Henlein se od něj mohl distancovat.

TIP: Čistokrevné manželství: Jaký vliv měla Lina na kariéru Reinharda Heydricha?

To otevřelo dveře nacistům do vedení SdP a nejpozději na podzim 1937 se k nacismu otevřeně přihlásil také Henlein. Svůj příklon potvrdil 9. listopadu 1937 dopisem Hitlerovi. V této Zprávě pro Vůdce a říšského kancléře ujistil předseda SdP říšského kancléře o své loajalitě k Německu a vyjádřil přání, „aby se řešení otázky německé menšiny v ČSR ujala říše“.  Henleinova SdP se tak dala zcela k dispozici Adolfu Hitlerovi a jeho plánům na rozbití Československa.