Prosluněné Tahiti: Československé stopy v písku ostrovního ráje

Pro Evropany objevila Tahiti roku 1768 expedice francouzského mořeplavce Louise Antoina de Bougainvilla. V následujících desetiletích se tam vypravil mimo jiné James Cook a v roce 1789 dovedl kontrast mezi tvrdou službou na moři a tamním příjemným pobytem posádku lodi Bounty ke známé vzpouře. Kdy se ale na ostrov dostali první Češi?

Astronomova mise

V červenci roku 1910 dorazil na Tahiti linkou ze San Franciska spisovatel a světoběžník Jan Havlasa. Jaké bylo cestovatelovo překvapení, když se doslechl, že na ostrově pobývá od dubna onoho roku jeho spolužák z pražských studií. Co víc, Havlasův starý kamarád tam budoval astronomickou observatoř. Domorodci mu říkali „člověk počítající hvězdy“. 

Následujícího roku se o tom psalo už i v pražském tisku: „Založení první hvězdárny v tropickém pásmu je navždy spojeno s českým jménem zásluhou Milana Štefánika, doktora filosofie pražské university, druhdy asistenta Janssenova na hvězdárně meudonské a několikráte již zvláštního vyslance francouzského Institutu [...].“ Podle této zprávy byl Štefánik „hýčkán vládou francouzskou a světovými institucemi vědeckými“, ale i to byla zavádějící informace.

Štefánik, ač v Čechách studoval a česky mluvil, byl samozřejmě Slovák a o přílišném hýčkání se rovněž nedalo mluvit. Byl sice pověřen důležitou vědeckou misí, konkrétně zřídit observatoř a pozorovat průlet Halleyovy komety kolem Země, ale tato činnost neprobíhala v žádném luxusu. Přesto dokázal vybudovat v těžkých podmínkách kromě hvězdárny i tři meteorologické stanice, jejichž personál zaučil. Halleyovu kometu sice nakonec pozorovat nemohl kvůli špatnému počasí, ovšem i tak vykonal spoustu záslužné práce. V první řadě zdokumentoval zatmění Slunce na ostrovech Tonga. 

Francouzská akademie věd za to Štefánika odměnila udělením ceny a zvláštní finanční odměny. Sen o tom, že se mu podaří provizorní tahitskou hvězdárnu definitivně dostavět a že bude fungovat trvale, se bohužel nesplnil, ačkoliv tomu v následujících letech věnoval Štefánik veškeré úsilí.  

Kolonie, nebo výmysl?

Štefánikovy tahitské plány definitivně přerušila první světová válka. Když 4. května 1919 tragicky zahynul při návratu do vlasti, stal se kultovní osobností. Není divu, že časem vzbudily zájem i jeho počiny v Tichomoří. Tak se kupříkladu objevily informace, že astronom na ostrovech našel zapomenuté obrazy malíře Gauguina a získal dózu na tabák, kterou francouzský umělec vlastnoručně vyřezal. Mladý architekt Archibald Václav Novák se po Štefánikových stopách vypravil dokonce s finanční podporou ministerstva školství. V roce 1920 už ale našel observatoř takřka prázdnou a pohlcenou bujnou džunglí. Z osobních předmětů po jednom z tvůrců Československa zachránil jen nějaké knihy, malý hvězdářský dalekohled a pár drobností. 

Kromě toho dovezl Novák do vlasti ještě něco. V San Francisku se doslechl, že Štefánik hodlal na Tahiti založit osadu pro své krajany. Jeho informátor tvrdil: „Zatímco v Evropě a Americe musejí lidé těžce pracovat v dolech a továrnách a přitom takřka zápasit o holou existenci, Tahiťané neznají těžké práce [...]. A když si Štefánik vzpomenul na těžký osud slovenského lidu v Americe, vznikla v něm myšlenka usadit některé slovenské rodiny na Tahiti.“ Uveřejněním tohoto tvrzení vyvolal Novák značné pobouření. Z pozice Štefánikova přítele vstoupil do věci nám už známý Havlasa a informace o plánech na založení tahitského Nového Slovenska odmítl jako smyšlenou báchorku. Jak ovšem léta ubíhala, břit Havlasovy kritiky se obrousil a nakonec začal uvádět, že ho Štefánik ohledně tohoto záměru žádal o jistou pomoc. 

Není divu, že se kolem Nového Slovenska objevují rozpory i v nejnovějších publikacích. Vladimír Ustohal, autor nejdůkladnější knihy o Češích na Tahiti, dospěl k závěru, že základ nejdivočejších teorií tvoří skutečnost, že si Štefánik s místním francouzským společníkem pronajal pro pěstování kokosovníků malý atol Tupai. 

Srdečný podvodník

Spory o Nové Slovensko teď nechme stranou. Neméně zajímavé totiž je, že v půlce 20. let se objevil nový kolonizační projekt. Podle něj byly Štefánikovy tahitské plány nezpochybnitelné, přičemž propagoval jejich následování. Vykreslený obrázek byl samozřejmě nanejvýš líbivý a figurovala v něm rajská půda i nová odbytiště pro průmysl mladé republiky. Ve zkratce řečeno, pisateli šlo o to, aby na Tahiti nalákal co největší množství krajanů. 

Kdo stál v pozadí tohoto podniku? Jistý Miloš Řivnáč, rozšafný třicátník disponující nemalou dávkou šarmu. Odvrácenou stranou mince byla skutečnost, že se před útěkem z Prahy nacházel pod policejním dohledem jako podvodník, hazardní hráč a defraudant. Před Řivnáčovou agitací rozvážně varovali lidé jako Havlasa a Novák a nakonec také někteří emigranti. Jeden z nich upozornil, že krásy Tahiti jsou sice velké, „bez peněz to však zde nejde, poněvadž se musí velmi těžce pracovati od šesti hodin do jedenácti ráno a od jedné do pěti odpoledne. Žádný běloch nevydrží déle než dva až šest měsíců, aniž by těžce oněmocněl (reumatismus, zápal slepého střeva, otrava krve atd.)“.

Řivnáčovi se sice povedlo nalákat na Tahiti několik tuctů lidí, ale jeho podnikatelský záměr kolonizovat údolí Papenoo zcela zkrachoval. Jako jistou polehčující okolnost můžeme o tomto podvodníkovi a hochštaplerovi uvést, že byl rovněž mimořádně dobrosrdečný a pohostinný, spíš nezodpovědný než zlý, a řada lidí na něj vzpomínala v dobrém. Snad mu nakonec prozřetelnost odpustila hříchy mládí a jeho jediným trestem zůstal fakt, že se nedočkal osvobození vlasti, jejíž osud těžce nesl. Zemřel v roce 1941.