Proměny ženského sportu: Od striktních zákazů až k rekordní sledovanosti

Loňský fotbalový šampionát žen trhnul hned několik rekordů a ve světě dámského sportu se jedná o bezprecedentní úspěch. Akce pořádaná mezi červencem a srpnem Austrálií a Novým Zélandem přilákala do tribun 1 978 274 diváků, takže každý zápas na místě sledovalo v průměru 30 911 nadšenců. Vrcholnou událostí se pak stalo utkání Australanek, jejichž týmu se přezdívá Matildy: Domácím hráčkám se totiž navzdory předpokladům velmi dařilo. Tatáž reprezentace přitom ještě v roce 2016 prohrála 7:0 s týmem patnáctiletých dorostenců, i když dlužno dodat, že byla oslabená o členky působící v zámoří. Loni patřily Matildy mezi nejlepší a probojovaly se až do semifinále, kde změřily síly s britskou reprezentací.

Semifinálový zápas znamenal senzační úspěch a na televizních obrazovkách si ho nenechalo ujít v průměru 7,13 milionu diváků, přičemž během vrcholných okamžiků se obecenstvo rozšířilo na neuvěřitelných 11,15 milionu. Přestože Australanky nakonec prohrály, představovalo jejich střetnutí nejsledovanější televizní přenos v domácí historii – a také jasné znamení, že ženský sport zažívá nebývalý rozmach. Na výsluní však vedla extrémně trnitá cesta a něžné pohlaví při ní muselo překonat stovky let útlaku. 

Dámy mají přednost

Dávná minulost byla vůči ženám překvapivě vstřícnější než 20. století a například v antickém Řecku se před olympijskými hrami obvykle pořádaly také hry Héřiny. Zatímco prvních jmenovaných se dámy účastnit nesměly a neusedaly ani do tribun, druhé vznikly přímo pro ně. Traduje se, že u zrodu sportovní události stála Hippodameia, zapojit se mohly atletky různého věku a vítězky dostávaly korunu z olivové ratolesti.

Ve Spartě se v daném ohledu prosazovala ještě striktnější rovnoprávnost a tamní ženy mohly nastupovat do stejných soutěží jako muži: Standardně soupeřily v zápase, běhu, hodu kopím a diskem. Dochovaly se rovněž důkazy o ženských sportech na území Afriky, kde mnohé kmeny považovaly za zcela přirozené, že se jejich příslušnice účastní zápasnických klání. I za oceánem se pak mohly ženy zapojovat do podobných sportovních aktivit jako jejich mužské protějšky, přičemž řada z nich měla ceremoniální, náboženský, či dokonce rituální charakter. 

Křehké a slabé

S rozmachem centralizovaných států se také zvýšil útlak něžného pohlaví. Ve středověku ženy obvykle nemohly nakládat s majetkem a musely dodržovat přísné dekorum. Zatímco movitější pánové vyráželi na lov a účastnili se turnajů či her, dámy se staraly o domácnost – a pokud patřily ke společenské smetánce, mohly se zabavit vyšíváním. I kdyby se do sportovních klání zapojit chtěly, podle pravidel tehdejší doby by tím přišly o důstojnost a poškodily by i pověst manžela. Výjimku tvořily například šachy a některé „důstojné“ míčové hry, u nichž se příliš neběhalo.

Situace se bohužel nelepšila ani s přibývajícími staletími. Ve viktoriánské Británii, mezi roky 1837 a 1901, spočíval ideál žen v jemnosti a křehkosti. Navíc je obestírala řada polopravd a lží, podle nichž se v jejich těle ukrývalo jen omezené množství životní energie, a pokud by ji vyplýtvaly na sport, mohly by porodit méně zdatné potomky…

Vzhůru do sedel

V Německu vládla poněkud odlišná atmosféra: Johann Christoph Friedrich Gutsmuths, kterému se dnes přezdívá „otec gymnastiky“, prosazoval změny v tělesné výchově a zahrnoval do ní také něžné pohlaví. Naši západní sousedé se tak z pohledu ženského sportu stali evropskými průkopníky. Nic to však neměnilo na skutečnosti, že v průběhu 19. a začátkem 20. století se sice dámám účast na sportovních kláních výslovně nezakazovala, ale málokterá se k ní odvážila. Společenský tlak byl příliš silný. Přestože pak začaly vznikat speciální sportovní ligy pro ženy, zaměřovaly se víc na krásu a zdraví. Nešlo ani tak o soupeření  jako spíš o přehlídky, kde měly vítězky nejlepší postoj, jemně vyrýsované svaly a obecně vynikaly fyzickou přitažlivostí.

Ve 20. století ovšem přišel zlom: Roku 1916 pořádala americká Amateur Athletic Union první národní šampionát žen v plavání. O sedm let později zajistila tatáž organizace dámské klání v běhu a ve stejném roce se odehrál i první šampionát Women’s Amateur Athletic Association. Velmi oblíbeným sportem žen se stala jízda na kole, jdoucí ruku v ruce s bojem za rovnoprávnost. „Ježdění na bicyklech přispělo k emancipaci víc než všechny ostatní snahy,“ tvrdila bojovnice za práva žen Susan B. Anthonyová. „Jsem nadšená, kdykoliv vidím nějakou dámu v sedle. Dává nám to pocit volnosti a sebejistoty.“

Zkrátka nesprávné

Dámy se také postupně vracely na olympiádu: Zatímco účast na první moderní verzi sportovního svátku v roce 1896 měly zakázanou, roku 1900 jich už startovalo 22, a to v tenise, mořeplavbě, kriketu, jízdě na koni a golfu. Zakladatel Mezinárodního olympijského výboru Pierre de Coubertin však tehdy ženské sporty označil za „nepraktické, nezajímavé, neestetické, zkrátka nesprávné“. Přesto již na šestém shromáždění výboru v roce 1914 jasně zaznělo, že mají medaile žen stejnou hodnotu jako ty mužské. Stále se nicméně ozývalo, že je vrcholový sport pro ženské tělo příliš náročný, a muži své protějšky od účasti v kláních spíš odrazovali.

Francouzka Alice Milliatová proto založila organizaci Fédération Sportive Féminine Internationale, z jejíhož podnětu se pak začaly pořádat olympiády pro dámy a také Ženské světové hry. Obojí slavilo takový úspěch, že olympijské komisi nezbylo než zapracovat na změnách. A zatímco her v létě roku 1920 se zúčastnilo 65 sportovkyň, o šestnáct let později se jich přihlásilo 331.

Holky, do toho!

Dodnes ovšem platí, že profesionální sportovkyně, které by se svými výkony dokázaly uživit, představují spíš výjimku. Zatímco pro muže bývá kariéra ve sportu relativně přímočará, dámy musejí obětovat víc.

První profesionálky se objevovaly za druhé světové války v USA. Jelikož muži ve velkém narukovali – a povinnost se nevyhnula ani hvězdám sportu – ženy zaujaly jejich místo nejen v továrnách, ale také na baseballovém hřišti. Tehdy šlo o nejpopulárnější sport v zemi a ženská profesionální liga odstartovala v roce 1943. Zpočátku sice dámy čelily předsudkům a posměškům, nicméně srdnaté výkony na pálce i v poli, které si s těmi mužskými v ničem nezadaly, podnítily masivní oblibu ligy. Koncem války tak zápasy přitahovaly na stadiony desítky tisíc fanoušků, jenže zlaté časy skončily s návratem mužů z boje. 

Moderní královny

Další pokus o průlom přišel v 60. letech, kdy se prosadila například bruslařka v roller derby Joan Westonová. Na rozdíl od Ameriky jde v Evropě o téměř neznámý sport a v kostce by se dal popsat jako strkanice na kolečkových bruslích. Situace se začala obracet k lepšímu v 70. letech, kdy tenistka Billie Jean Kingová ve finále exhibičního turnaje Battle of the Sexes neboli „bitva pohlaví“ drtivě porazila šampiona Bobbyho Riggse. Respekt ženám vydobyla také Martina Navrátilová, i když později ve finále stejného turnaje muži podlehla. V roce 1976 zas Rumunka Nadia Comăneciová na letní olympiádě jako první žena získala plné hodnocení v gymnastice. Bylo jí přitom pouhých čtrnáct let…

Velikánek sportu zkrátka přibývalo, přestože za své úspěchy dostávaly méně peněz a média jejich výkony zdaleka nevychvalovala tolik jako u mužů. Podle statistik věnovaly americké kabelové televize mezi léty 2009 a 2019 ženskému sportu asi jen 5 % vysílacího času. Loni proto začal v Los Angeles vysílat kanál Women’s Sports Network, který se věnuje výhradně dámským soutěžím.

Daleko k ideálu

Ledy se však boří, takže tenistky, golfistky a v neposlední řadě i bojovnice MMA přitahují stále víc diváků. Problémy s jejich finančním ohodnocením ovšem přetrvávají a muži vydělávají v průměru o 13 % víc. Uvedené číslo se přitom zásadně liší podle sportu: V roce 2019 se na ženském fotbalovém mistrovství soupeřilo o 30 milionů dolarů, nicméně pánové si rozdělovali 400 milionů. Donedávna nejlépe placená tenistka Naomi Ósakaová si v roce 2020 vydělala 37,4 milionu, kdežto Roger Federer si přišel na 106,3 milionu. Zatímco průměrná hráčka ženské NBA získá za rok 75 tisíc dolarů, basketbalistům přibude na kontě 7,7 milionu. A rozdíl v odměnách golfistů dosud činí neuvěřitelných 83 %.

Problém tkví v tom, že soutěže žen přitahují méně sponzorů, a tudíž se v nich točí skromnější peníze. Aktuálně však ženská klání šlapou těm mužským ve sledovanosti na paty a s rostoucím zájmem fanoušků přibývají také argumenty ve prospěch rovných odměn. Sponzoři si dřív či později jednoduše nebudou moct dovolit přijít o příležitost podporovat například milované Matildy, a to i za cenu podobné finanční investice jako u mužů – či dokonce stejné.