Prolitá generálská krev: Vysocí důstojníci padlí v polském tažení

Nezáviděníhodné prvenství stát se prvním ze stovek generálů padlých za druhé světové války připadlo Wilhelmu Fritzi von Roettigovi, který do polského tažení vstupoval s šarží generálmajora pořádkové policie a SS-Brigadeführera. Když se jeho kolona blížila 10. září 1939 po silnici z Inowłódze k Opocznu, musela projet úzkou zatáčkou. Tam si na Němce počíhala hlídka 77. pluku vyzbrojená těžkými kulomety. Jeden z projektilů takříkajíc nesl generálmajorovo jméno, protože zasáhl Roettiga přímo do hlavy. Událost se dotkla i protektorátu Čechy a Morava, neboť okupační orgány po padlém esesmanovi pojmenovaly ulici v Praze. 

Nepohodlní vojáci

Nejznámějším důstojníkem, který v Polsku nalezl smrt, se stal generálplukovník Werner von Fritsch (nar. 1880). Do pruské armády vstoupil už roku 1898 a rychle postupoval po kariérním žebříčku. Roku 1911 byl převelen do Velkého generálního štábu, kde strávil světovou válku. Po porážce Německa působil v Reichswehru a začátkem 20. let získal pozici na ministerstvu branné moci. Ačkoliv měl pouze hodnost nadporučíka, mohl se zapojit do budování moderní armády. Po nástupu nacistů se dočkal generálské šarže i pozice vrchního velitele pozemních sil.

Začátek Fritschova konce nastal na schůzi špiček třetí říše 5. listopadu 1937, kde proti sobě poštval Hitlera nedostatečným nadšením pro plány vojenského řešení „otázky německého prostoru“. S ministrem války Wernerem von Blombergem vyjádřil odborné námitky, které diktátora rozlítily natolik, že se oba rozhodl odklidit z vlivných funkcí. Blomberga odvolali v lednu 1938 na základě faktu, že jeho nevěsta bývala prostitutkou. Proti Fritschovi vyrukoval Hermann Göring, který si brousil zuby na jeho post. Zveřejnil zprávu, že vrchní velitel udržoval poměr s prostitutem a představuje bezpečnostní riziko. Fritsch dal Hitlerovi čestné slovo, že jde o lež, i tak musel pozici opustit a velení převzal sám diktátor.

Zlomený vrchní velitel

Soud 18. března 1939 Fritschovo jméno očistil, avšak jeho reputace zůstala pošpiněna. Do polského tažení se generálplukovník zapojil jen coby „čestný velitel“ 12. dělostřeleckého pluku, což pro důstojníka jeho hodnosti bylo značně neobvyklé. Smrt si Fritsche našla 22. září u Varšavy, kdy při průzkumu čtvrti Praga inkasoval fatální zásah do nohy. Mnozí historici se domnívají, že zlomený důstojník do Polska odjížděl s cílem nalézt čestnou smrt, ovšem tyto dohady se zřejmě nezakládají na pravdě.

Okolnosti smrti Wernera von Fritsche popsal v protokolu jeho pobočník takto: „Naše dělostřelectvo střílelo sporadicky. Nabyl jsem dojmu, že útok už nebude pokračovat, a navrhl jsem generálplukovníkovi odebrat se do týlu. Souhlasil, načež jsme se plazením a pak polosehnutí stahovali zpět. Mezi domy se do našich linií spustila palba z pušek a kulometů. Protože jsem se domníval, že na nás střílejí vlastní vojáci, zamával jsem tím směrem. Střelba neustávala, a tak jsme pokračovali příkopem. Vtom generálplukovník utržil zásah do levého stehna, přičemž mu střela protrhla tepnu. Zhroutil se a já mu rozepnul košili, roztrhl kalhoty a začal sundávat šle, kterými bych mohl nohu zaškrtit, načež generálplukovník řekl: ‚Nechte to být.‘ Ztratil vědomí a zemřel. Mezi zraněním a smrtí uplynula sotva minuta.“ 

Šéf horské pěchoty 

Polskou generalitu zasáhly ztráty poprvé 16. září, kdy přišla o jednoho z nejschopnějších mužů. Józef Kustroń (nar. 1892) byl voják každým coulem a už na střední škole se zapojil do činnosti ilegálních skupin usilujících o samostatnost Polska. Po vypuknutí Velké války vstoupil do polských legií, v jejichž řadách utrpěl koncem října 1914 zranění u Mołotkowa. Po nejrůznějších peripetiích se na podzim 1918 dočkal zadostiučinění, když se podílel na odzbrojení Rakušanů v Krakově. Jakmile Polsko nabylo nezávislost, našel uplatnění na ministerstvu vojenství. Za polsko-sovětského konfliktu dohlížel na železniční transporty, za což obdržel nejvyšší vyznamenání Virtuti Militari.

V meziválečném období vystřídal Kustroń několik velitelských pozic u pěchotních útvarů. Během květnového převratu v roce 1926 se postavil na Piłsudského stranu a zabránil svým mužům v pochodu na Varšavu, kde chtěli podpořit stávajícího prezidenta. Ve 30. letech nejprve velel 16. divizi, roku 1935 převzal elitní 21. divizi horské pěchoty. S tímto svazkem se zapojil do obsazování čs. části Těšínska a v březnu 1939 se dočkal povýšení na brigádního generála. V době německého vpádu tvořila divize součást armády Krakov a od prvního dne se dostala do těžkých bojů. Šestnácté září ji zastihlo u Oleszyce, odkud se Kustroń pokusil probít skrz pozice 45. divize Wehrmachtu do Lvova. Padl v boji kolem 14.00 za blíže nespecifikovaných okolností a podřízení ho pohřbili přímo na bitevním poli; teprve v roce 1953 byly ostatky přestěhovány na hřbitov ve městě Nowy Sącz. 

Tváří v tvář přesile 

Už o dva dny později se snahy o protiofenzivu na Bzuře staly osudnými brigádnímu generálu Franciszku Władovi (nar. 1888), který od začátku 30. let velel 14. divizi. V polské armádě patřil mezi vysoce hodnocené veterány haličské i italské fronty. Střety s bolševiky strávil štábní prací, začátkem 20. let absolvoval důstojnickou školu v Paříži. Za bojů na Bzuře svou divizi v noci z 15. na 16. září rozpustil a rozkázal jednotlivým oddílům probít se k Varšavě. Ponechal si jen štáb a část 58. pluku, s níž hodlal překročit řeku.

Sedmnáctého září na jeho uskupení začaly dopadat granáty německé artilerie a generál utrpěl zranění hlavy. Než následujícího dne zemřel, stihl nadiktovat dopis své ženě, jenž se dochoval dodnes: „Myslím na Tebe, zatímco se obětuji pro Polsko. Vychovej našeho syna jako statečného Poláka. Vyznávám se, tvůj Frank.“

TIP: Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války

Třetí polský brigádní generál našel smrt 22. září, kdy velel 4. pěší divizi u Łomianki. Mikołaj Bołtuć (nar. 1893) za Velké války bojoval v carském vojsku, poté se přidal k bělogvardějcům. Mezi válkami působil na varšavském velitelství a proslul jasným úsudkem i vůdčími schopnostmi. Přesto jeho povýšení na generála nadřízení několik let zdržovali kvůli Bołtućovým protináboženským postojům i výhradám vůči rozdělování peněz z armádního rozpočtu. Německý útok zahnal Bołtućovy muže do pevnosti Modlin. Do jejích zdí se však vešli jen důstojníci, a tak generál své muže demobilizoval a část přesvědčil k pokusu o průlom k metropoli. Ačkoliv dle pamětníků věděl, že Polsko nemůže vyhrát, bojoval do posledního dechu. Když ráno 22. září velel protiútoku, jeho život ukončila kulka odstřelovače.