Proč zůstává poloha družic v libračních centrech stabilní?
Výhodou tzv. libračních bodů je, že se v nich vyrovnává silové působení dvojice těles. Kde se tyto body nacházejí a jaké sondy je využívají?
Zákony nebeské mechaniky fungují spolehlivě. Bohužel v případě více než dvou těles nelze nalézt analytické řešení a pohyby většího počtu gravitujících objektů se musejí řešit numericky pomocí počítačů. Naštěstí existují situace, pro něž lze získat alespoň kvalitativní odhady: například pohyb málo hmotného tělesa, třeba umělé družice, v gravitačním poli dvou mnohem větších objektů.
Typický příklad představuje družice v soustavě Země–Slunce nebo Země–Měsíc, kdy je možné nalézt až pět libračních bodů, v nichž se silová působení dvou dominantních objektů vyrovnávají. Tři z tzv. Lagrangeových bodů leží na spojnici gravitačních center, dva pak v oběžné rovině dotvářejí vrcholy rovnostranného trojúhelníku.
TIP: 1,5 milionu kilometrů od Země: Vesmírný teleskop Jamese Webba dorazil na místo
Lineární librační centra jsou nestabilní: Jakmile se z nich družice odchýlí, převládne gravitace jednoho z velkých objektů a sonda bod opustí. Musí si tudíž pomáhat občasnými korekcemi motorků. Plošné body jsou naopak stabilní a objekty v nich vydrží dlouhodobě i bez aktivní spolupráce raketových motorků. V některých případech tam nalezneme rovněž přirozená tělesa, tzv. trojány.
Které sondy se nacházejí v libračních bodech
Je to možná paradoxní, ale v libračních bodech se nachází pouhý zlomek umělých družic, zejména však ty, které jsou určeny k neustálému výzkumu Slunce (v bodě L1 nalezneme třeba sluneční observatoř SOHO nebo sondy pro studium slunečního větru ACE a WIND), či dalekohledy pro průzkum chladného vesmíru (v bodě L2 jde například o kosmologické družice WMAP a Planck, infračervený dalekohled Herschel nebo nově Vesmírný dalekohled Jamese Webba). Lagrangeovy body leží totiž od Země relativně daleko (L1 i L2 ve vzdálenosti 1,5 milionu kilometrů) a umístění družice do těchto míst je náročné na palivo a manévrování.
