Proč Sověti tolik potřebovali Voschod? Pro první výstup do vesmíru (1.)
Neuplynul ani měsíc od letu poslední lodi Vostok, přesněji řečeno od dvojletu Vostoku 5 a 6, a sovětská pilotovaná kosmonautika už řešila, kudy dál. Šestadvacátého července 1963 bylo rozhodnuto o realizaci dalších čtyř letů jednomístných lodí Vostok s pořadovými čísly 7 až 10
Zároveň se počítalo s tím, že již brzy převezme štafetu modernější a univerzálnější loď Sever, známá dnes jako Sojuz. Jenže v listopadu 1963 musel hlavní konstruktér Sergej Koroljov konstatovat, že na její vývoj nemá dostatečné prostředky a že její premiéra zůstává v nedohlednu. O pár dní později sice podporu politbyra získal, ovšem se dvěma podmínkami: jednak měla loď sloužit k pilotovanému obletu Měsíce – jinými slovy k získání dalšího prvenství nad Spojenými státy – a jednak měla být hotová do konce roku 1964. Koroljov souhlasil, i když dobře věděl, že u tak komplexního projektu jde o nezvládnutelný termín.
Sovětská kosmonautika se ovšem dívala i přes oceán a bedlivě sledovala každou americkou aktivitu. A její pozornosti pochopitelně neunikl program Gemini, který počítal s prvním startem právě koncem roku 1964. Loď měla pojmout dva astronauty při dvoutýdenním letu, zvládala by složitější manévrování, uskutečňování výstupů do otevřeného prostoru… Stejné kapacity měl přitom mít i chystaný Sojuz, jenže zatím zůstával hudbou vzdálené budoucnosti.
Na čí příkaz?
V únoru 1964 program Vostok skončil, přičemž dodnes není jasné, jak k tomu přesně došlo. Koroljov každopádně dostal nařízeno zajistit před koncem roku 1964 let tří kosmonautů, tedy o jednoho více než v Gemini. Podle Williama Barryho, který se zabýval vývojem balistických raket v SSSR, se počátkem roku 1964 uskutečnila zkouška amerického Saturnu 1 a Spojené státy tak poprvé získaly silnější nosič, než měli Sověti. SSSR se pak rozhodl udělat cokoliv, aby opět dokázal svoji převahu. Podle Barryho nadiktoval Nikita Chruščov v březnu 1964 Koroljovovi let třímístné lodi poté, co si vzpomněl, že mu hlavní konstruktér nabídl už v roce 1961 misi dvoučlenné posádky v upraveném Vostoku. Chruščovův příkaz prý zhruba zněl: „Nějak tam toho třetího nacpěte!“
Podle historika Asifa Siddiqiho přišel s nápadem „někdo z Kremlu“, ovšem nikoliv přímo Chruščov. Koroljov prý v únoru 1963 prezentoval let třímístné posádky jako dlouhodobý plán, k jehož oprášení následně došlo s tím, že se musí realizovat v dohledné době. Hlavního konstruktéra to sice nijak nenadchlo, ale coby pragmatik věděl, že v zájmu zachování svého výjimečného postavení i prvenství sovětské kosmonautiky musí Američany porazit. Nový program dostal jméno Voschod neboli Východ slunce a oficiálně se dočkal schválení 13. března 1964. Počítalo se přitom se čtyřmi starty trojčlenných posádek a s prvním už v srpnu téhož roku!
Zároveň přibyl jeden úkol – výstup do otevřeného prostoru, pochopitelně ještě před Američany. Už v programu Vostok se počítalo s „výstupem“ psa ve skafandru: zvíře mělo opustit loď ve speciální schránce, jež by se dehermetizovala, po kontrole parametrů by se opět zasunula do plavidla a pes by se vrátil na Zemi. Experiment dostal název Vychod neboli Výstup – a nyní se tedy dočkal oživení, byť v ambicióznější podobě.
Výzvy expresního programu
V dubnu 1964 se rozhodlo o výrobě pěti lodí Voschod. Ve třech případech mělo jít o třímístnou variantu 3KV, ve dvou o „výstupovou“ verzi 3KD. Počítalo se vždy s jedním zkušebním (bezpilotním) a jedním operačním letem; třetí loď 3KV představovala rezervu. Hlavní problém při vývoji spočíval v tom, jak do původně jednomístného plavidla vměstnat tři kosmonauty. Bylo jasné, že budou muset letět bez skafandrů i bez katapultovacích křesel. Mělo se tak ušetřit místo a cenné kilogramy, ale zároveň rostlo riziko. Na druhou stranu: už Vostok dokázal posádku ochránit, tudíž se skafandry zdály zbytečné – teprve havárie Sojuzu 11 v roce 1971 měla ukázat pravdu.
Další výzvu přineslo zajištění životních podmínek pro více kosmonautů. Vostok byl navržen pro jednočlennou misi trvající až deset dní, ale nebylo možné jej dimenzovat pro tři lidi. Proto se měly lety omezit pouze na jeden den. A aby posádka neuvízla ve vesmíru, dostal Voschod záložní brzdicí motor – Vostok totiž počítal s tím, že během deseti dní se i při selhání motoru vrátí loď do atmosféry přirozeným poklesem.
Tři místo dvou
První pilotované misi programu Voschod měl předcházet zkušební let 5. září 1964 s tím, že kosmonauti usednou do lodi o deset dní později. Nedařilo se však vyřešit různé technické problémy včetně kritického padákového systému, který prošel kvalifikačními zkouškami až 5. října. Už o den později startoval první Voschod pod označením Kosmos 47. Podle původních plánů v něm měli letět psi, ale z neznámých důvodů je nahradily pouhé figuríny. Mise proběhla bez potíží, jen kabinou po přistání asi půl kilometru smýkal silný vítr – kosmonauti by však mohli padák manuálně odstřelit.
Devátého října byla formálně jmenována posádka ve složení Vladimir Komarov, Boris Jegorov a Konstantin Feoktistov. A o tři dny později nadešel start. Koroljov se prý podle svědků o osud kosmonautů značně obával, každopádně sázka na moment překvapení Sovětům vyšla: celý svět čekal dvoumístnou loď, a přitom letěli tři muži! Navíc byl členem posádky i vědec (Feoktistov) a lékař (Jegorov), zatímco Američané s civilisty při kosmických výpravách vůbec nepočítali.
Trojice prováděla ve stísněných prostorách různá pozorování, odběry krve a měření tlaku, studovala změny zraku, citlivosti hmatu apod. Rovněž poslala pozdrav sovětským sportovcům na olympiádě v Tokiu a povzbudila příslušníky Vietkongu v boji proti Američanům v jihovýchodní Asii. Celá mise trvala 1 den a 17 minut a skončila hladkým přistáním. Mimochodem, poprvé se sovětští kosmonauti na Zemi vrátili přímo na palubě lodi, zatímco v programu Vostok se vždy katapultovali. Jakmile do řídícího střediska dorazila zpráva, že jsou všichni tři v pořádku, propuklo nadšení. „Je vůbec možné, že se vrátili bez jediného škrábnutí?“ opakoval nevěřícně Koroljov.
Podrobnosti o prvním sovětském výstupu do vesmíru přineseme v dalším pokračování.
Nebezpečný Voschod
Původně se pro posádku Voschodu počítalo se záchrannou věží: použít se měl model vyvíjený pro raketu Sojuz, kterou však nakonec z projektu vyškrtli, a kosmonauti tudíž startovali bez podobného jištění. Ostatně zpráva Koroljovovy konstrukční kanceláře OKB-1 ze srpna 1964 uváděla, že minimálně 45 sekund po startu je záchrana posádky „obtížná“ – tedy nemožná. Poté už měla mít loď dostatečnou rychlost a výšku k regulérnímu přistání: ovšem kvůli absenci záchranné věže by letěla po totožné trajektorii jako případné trosky rakety.
Vzhledem k nedostatku místa v lodi neměli kosmonauti k dispozici katapultovací křesla, a tak museli dosedat na palubě, což mělo několik háčků. Jednak by v „uspořádání Vostok“ přistávali na boku a jednak Vostok směřoval k Zemi poměrně vysokou rychlostí a to by bylo pro posádku nebezpečné. Proto doznal interiér plavidla změn a loď dostala nový padákový systém s malými brzdicími raketami, jaké se používají při shozu těžké vojenské techniky z letadel.
Zkoušky zmíněného systému uskutečnila loď Vostok 2, v níž German Titov absolvoval v srpnu 1961 jednodenní výpravu do vesmíru. Pod časovým tlakem zkrátka nebylo nic lepšího k dispozici, a tak si konstruktéři vypůjčili kabinu z muzea. Nejprve proběhlo deset testů se zmenšenou maketou plavidla a 6. září 1964 přišla na řadu první zkouška celého systému. Jenže kryt padáku se neodstřelil, padák se nevytáhl a historická loď se při dopadu roztříštila.
