Ve škole se učíme, že Měsíc přivrací k Zemi stále stejnou polokouli. Ve skutečnosti však můžeme z rodné planety sledovat přibližně 59 % jeho povrchu, a to díky tzv. libracím neboli kývání. Jde přitom o zdánlivý jev z pohledu pozemského pozorovatele, nikoliv o opravdové kývání.
TIP: Vrací se Slunce každý den na stejné místo na obloze?
Rozlišujeme dva typy librací, v šířce a v délce. První zmíněné představují důsledek sklonu rotační osy Měsíce (asi o 5°) vůči orbitální rovině. V průběhu jednoho oběhu tak spatříme víc z oblasti severní polární točny a posléze z oblasti jižní polární točny. Librace v délce jsou pak důsledkem nerovnoměrného pohybu našeho souputníka kolem Země po výstředné dráze: V odzemí se Měsíc pohybuje pomaleji než v přízemí, přitom se však kolem své osy otáčí stále stejně rychle. V odzemí se tedy „předtáčí“, zatímco v přízemí „nedotáčí“. Spatříme tak útvary, jež by měly být skryty za západním či východním okrajem. Popsané jevy doplňují ještě denní librace, související se změnou zorného úhlu pozorovatele ráno a večer.
