Při pohledu na mapu Měsíce dospějeme k názoru, že všechny tamní krátery – tedy jizvy po kolizích s kosmickými tělesy – jsou přísně kruhové. K podobnému závěru bychom došli, kdybychom si zběžně prohlédli mapu Merkuru, Marsu nebo také impaktní struktury na Zemi: například známý Barringerův kráter v Arizoně.
TIP: Který měsíční kráter je největší?
Prostudujeme-li však opravdu všechny útvary tohoto typu na našem přirozeném satelitu, zjistíme, že ve skutečnosti je řada z nich nepravidelná, protáhlá jedním směrem. Důvod tkví především v tom, že tvar kráteru z valné většiny neurčuje velikost a směr příletu tělesa: Energie při impaktu jsou totiž obrovské a dopad odpovídá spíš výbuchu než zanoření impaktoru do povrchových vrstev. Ze zkušenosti na Zemi víme, že hranaté výbušné nálože také nevytvářejí hranaté krátery.
Při téměř tečném dopadu pak mohou být krátery protažené, často kapkovité, s druhotnými krátery ve směru dopadu, které zformovaly vyvržené trosky. Takové impakty jsou ovšem relativně vzácné, proto jich na Měsíci mnoho nenajdeme.
