Přírodní poklady Galapág: Rituály na ostrovech věčného klidu

Sopečné ostrovy Galapágy leží v širém prostoru Tichého oceánu, skoro tisíc kilometrů daleko od břehů Ekvádoru. Známé jsou zejména původní florou a faunou, kterou si zachovaly právě dík své odlehlosti. Je zde početná lachtaní populace, albatrosi, fregatky, tučňáci, pěnkavy, drozdi, želvy sloní nebo množství leguánů.

Lachtaní hrátky

Galapágy jsou docela jiný svět, ve kterém se zvířata zajímají o vás snad víc než vy o ně. Sotva vkročím do vody a začnu „šnorchlovat“, už je tady dovádivá společnost odrostlých mláďat lachtana mořského (Zalophus wollebaeki), ochotných vždy vás přiřadit k týmu potenciálních akvabel. Radostným podplouváním nejprve navážou kontakt a po chvíli se odváží postavit se vám „tváří v tvář“. Vypustí několik bublinek, pak následuje otočka a hned další nájezd. Lachtaní nadšení stoupá s mojí snahou předvést jim, že ve vodě taky nejsem žádné dřevo. Rošťácké oči nejmladších vybízejí k další hře a jejich maminky zájem mladých o lidi nijak nevzrušuje. Jsou zvyklé, že člověka se obávat nemusejí – zdejší nekompromisní řád totiž zakazuje jakýkoliv fyzický kontakt se zvířaty a živočichové si na pocit bezpečí ze strany lidí už dávno přivykli.

Krvavé boje o harém

Lachtaní mláďata jsou kouzelná a člověk jen těžko odolává nutkání pohladit si je. To ale neplatí pro všechny členy lachtaní rodiny. I v případě, že bych byla statný muž, určitě bych se vyvarovala setkání s dominantním samcem. Lachtaní hejna jsou totiž harémy, kde nejsilnější samec hlídá každou ze svých samiček. Ostatní nápadníci se mu snaží některou z „děvčat“ alespoň na chvilku uloupit. „Šéf“ ovšem neustále hlídkuje a není radno připlést se mu do cesty. Pravidelně kontroluje hranice svého teritoria a děsivým štěkotem varuje případné opovážlivce. Musí být stále ve střehu, a to jej stojí spousty sil. Toho se pak snaží využít jiný samec. Přiblíží se k vyčerpanému hlídači a vyzkouší, kolik sil si pro tento okamžik uchoval.

Počátek boje začíná oboustranným zastrašováním. Štěkot obou zúčastněných je slyšet široko daleko, pak přichází na řadu fáze strkání, která postupně vyústí v urputný boj. Samci se kousají do krků a všude je plno krve. Nakonec je ten slabší hnán daleko od stanovených hranic a vítěz se ujímá království.

Tanec rozhodne o potomcích

Zajímavostí ostrovů je fakt, že fauna i flóra se liší nejen od té „suchozemské“, ale i mezi jednotlivými ostrovy. Třeba ostrov Seymour je především útočištěm ptáků, zejména kolonií terejů, fregatek a racků galapážských.

Dík svému komiksovému vzhledu a povaze je asi nejpopulárnější terej modronohý (Sula nebouxii). Jeho specialitou je stavět hnízda hned vedle pěšinek. Z jednoho na mě kouká bíle ochmýřené nebojácné mládě a otevírá zobáček. No ovšem, nakrmit! Přes velkou chuť mu něco dát nebo se trošku pomazlit, ale jen zpovzdálí přihlížíme a pak odcházíme.

O pár metrů dál se odehrává zásnubní rituál. Pyšně si tu vyšlapuje sameček a na odiv vystavuje své, na rozdíl od samičiných modrých, jemně nazelenalé nohy. Při tanci se kolébá se strany na stranu, jemně si píská a sem tam se prohne s hlavou vytrčenou vzhůru. Se silnějším písknutím rozevírá křídla a vystrkuje je rovněž k nebi. Předvádí se tak dlouho, jak jen je k rozhodnutí samičky třeba. Kdyby složila zobák znuděně mezi křídla, je konec nadějím.

Konečně se samička nechala přesvědčit! Přidává se k tanci, oba ptáci vystrkují zobáky k nebi a roztahují křídla. Navzájem si obdivují překrásně vybarvené nohy, pískají a dávají si dary. Tanec pokračuje, a my pomalu opouštíme scénu.

Věrnost na celý život

Na ostrově Espaňola je k nalezení jediný žijící druh tropického albatrosa – albatros galapážský (Phoebastria irrorata). Zvláštní a zajímavý je vývoj tohoto sympatického obra zdejší ptačí říše. Ten sexuální končí až v pátém roce, rodičem se však albatrosi stávají ještě po dalších dvou až pěti letech. Období páření se vyznačuje tím, že svůj námluvní tanec jednotliví ptáci doslova nacvičují s mnoha partnery, a to až k dokonalému „vypilování“ každého pohybu. V momentě, kdy potkají svou opravdovou lásku, si společně zatančí poetický tanec. Klepou zobáky, volají na sebe, uklánějí se ze strany na stranu, napínají krky a zobáky vystrkují vysoko k nebi. Komunikační zvuky a „taneční sestavy“ jsou unikátní pro každou dvojici. Páry albatrosů spolu zůstávají zpravidla celý život. V prostředí Galapág dostávám pocit, že k těmto ptákům má člověk mnohem blíž, než jsem si kdy myslela.

Vše s rozvahou

Na ostrovech se nachází zhruba patnáct poddruhů dalšího pro místní přírodu typického zvířete – želvy sloní (Geochelone nigra). Pohybují se rychlostí pouhých 300 metrů za hodinu, ale vzhledem ke své dlouhověkosti (dožívají se sto až sto padesáti let) se člověk nediví, že nemají nijak naspěch.

Procházím mezi těmito obrovskými plazy. Právě končí své ranní nabíjení – dvouhodinové čerpání sluneční energie – a začínají se pomalu dávat do pohybu. Čeká je zhruba osmihodinová aktivní šichta, po které následuje šestnáct hodin spánku. Místní věří, že jsou želvy úplně hluché. Neschovají se totiž, dokud nebezpečí nespatří.

V době páření mezi sebou samci svádějí boje, zdaleka však ne tak kruté, jako lachtani. Spíš na sebe symbolicky vystrkují krky a otevírají tlamičky až nakonec jeden z nich „urychleně“ vyklidí bitevní pole. Samotné páření je pro tyto obrovské tvory velmi obtížné. Samec, vážící až 300 kg, na samičku, která je značně menší, několikrát narazí a kouše ji do zadních nohou tak dlouho, až se samička vyčerpaně oddá. Kopulace páru, doprovázená do dáli slyšitelným samcovým řevem, trvá hodiny. Samička pak ještě musí cestovat i několik kilometrů, aby vybrala to správné, suché písečné místo, ideální ke kladení až šestnácti vajec velikosti tenisového míčku.

Obdiv na dálku nevadí

Na většině ostrovů se můžeme setkat s leguánem mořským (Amblyrhynchus cristatus), tmavým až černým ještěrem. Na místech, kde se uvelebila jeho velká hejna, není doslova kam stoupnout. Početná společnost odpočívá po několikahodinovém vyčerpávajícím pátrání po mořských řasách. Vždyť pod vodou, v až patnáctimetrové hloubce, vydrží i půl hodiny. A co pak s vystydlým chladnokrevným tělem? Na horkých kamenech proto hodiny akumulují důležitou sluneční energii. Bez jediného pohybu, jen z nosních dírek odfukují přebytečnou mořskou sůl, která jim kvůli protivětru často skončí na hlavě.

To leguán galapážský (Conolophus subcristatus), jeho vzdálený suchozemský bratranec, se naparuje v exotických barvách žluté a červenohnědé. Z lávových kamenů vstřebává teplo a při tom se jakoby lehce usmívá. Možná vstříc svým ptačím kamarádům, například pěnkavám, které pečlivým vybírání chutných parazitů vzorně pečují o jeho čistotu.

TIP: Na lovu zdivočelých koz aneb Začarované ostrovy Galapág

Svět na Galapágách je opravdu neobyčejný, ale návštěva ostrovů je poměrně drahá. Při snazší dostupnosti by kouzlo asi brzy zmizelo a s tím by byl konec i hravým lachtanům, usměvavým leguánům a tančícím albatrosům. Jedinou cestou, jak přátelské království zachovat, je uposlechnout striktního řádu ochrany přírody, a vše jen s láskou a respektem pozorovat. Rozhodnete-li se však nechat si tento svět ujít, pravděpodobně tak Galapágám prospějete nejvíce.