Příliš nebezpečná obloha (3): Krvavý duben nad západní frontou
Převaha ve vzduchu se v průběhu Velké války stala důležitým předpokladem pro úspěch každé větší pozemní akce. Vybojovat ji měli stíhací piloti. Jen málokdy ji však nějaká strana získala beze zbytku. Asi nejblíže k tomu měli Němci v dubnu 1917 a tento měsíc si rovněž vysloužil přívlastek „krvavý“
Na počátku dubna 1917 začala dlouho připravovaná britská ofenziva v oblasti francouzského Arrasu. V období mezi 9. a 14. dubnem přišla Royal Flying Corps (předchůdce Royal Air Force) o desítky strojů a pilotů. 15. dubna 1917 dorazila na frontu 56. peruť vyzbrojená zbrusu novými stíhačkami RAF S.E. 5, od nichž si velení RFC slibovalo, že vyrovnají technickou převahu německých albatrosů. Dokonce vznikla legenda, že jednotka má jediný úkol – sestřelit obávaného „rudého barona“. Do boje ale zatím nezasáhla, protože piloti dostali čas na aklimatizaci. Mimo to byl na nebi v tento den klid a královské vzdušné síly neutržily jedinou ztrátu.
Předchozí části:
Příští den ale šlo k zemi devět jejich strojů včetně čtyř stíhacích nieuportů od 60. perutě. Pak si však mohli letci obou stran trošku oddechnout. Ve dnech 17. až 19. dubna k mnoha bojům nedošlo a Britové opět vyvázli beze ztrát. Němci mezitím do oblasti přesunuli posily a zvýšili počet svých letek Jasta z pěti na osm.
Teprve 20. dubna se zlepšilo počasí a mezi oblaky bylo opět živo. Čtyři královské „průzkumáky“ se nevrátily a William Bishop zapálil nepřátelský dvoumístný letoun. Nazítří šlo k zemi sedm britských strojů včetně tří stíhacích nieuportů. Opravdový masakr zažila 22. dubna 11. peruť, která přišla o sedm dvoumístných FE. 2b! Celkem se ale nevrátilo 18 strojů oproti třem německým.
Premiéra nové stíhačky
Třiadvacátého otevřela své skóre také 56. peruť létající na S.E. 5, když zkušený Albert Ball nárokoval sestřel německého Albatrosu D.III. Jednalo se už o jeho 33. vzdušné vítězství. V dopise rodičům pak napsal: „Naprosto skvělé, znovu jsem rozehrál tu báječnou hru.“ Bishop ten den dostal hned dva soupeře, jinak se ale Britům moc nevedlo, neboť odepsali rovných 20 strojů; další den na bojišti zůstalo 14 letadel a nazítří ještě devět.
Úspěchy RFC zaznamenávala úzká skupina stíhačů v čele s ostřílenými veterány, kteří alespoň částečně zmírňovali katastrofální bilanci. Pozdě večer 26. dubna Albert Ball sestřelil dvě německé stíhačky. V prvním případě šlo o Albatros D.III pilotovaný Emilem Eisenhuthem od letky Jasta 3, svou druhou oběť identifikoval jako stíhačku Siemens-Schuckert D.I, což byla německá bezlicenční kopie francouzského nieuportu. Radost ale kalila ztráta 14 vlastních strojů, k nimž další den přibylo ještě šest.
Černí jdou do akce
Zahanbit se ale rozhodně nenechala ani esa na druhé straně fronty. Pár minut po poledni 29. dubna sestřelil Manfred von Richthofen SPAD VII, odpoledne k němu přidal F.E. 2b a krátce před soumrakem ještě rozšířil svůj seznam o B.E. 2c a stíhačku Nieuport 17. „Rudý baron“ tak dosáhl na 52 sestřelů a na jeho úspěch navázal také jeho bratr Lothar, jenž poslal k zemi dva soupeře a příští den další dva.
Koncem měsíce se začali prosazovat i příslušníci 10. perutě létající na triplanech, dařilo se především Kanaďanům v čele s Raymondem Collishawem. Ten létal s pěticí kamarádů, která se brzy proslavila pod názvem Černá letka – podle černě natřených přídí trojplošníků. Každý pilot navíc pokřtil svůj letoun nějakým „černým“ jménem, ten Collishawův nesl přezdívku Černá Marie. Všichni z této pětice se během krátké doby zařadili mezi letecká esa. Závěr dubna však RFC přinesl těžké ztráty, když se 29. toho měsíce nevrátilo 25 strojů a poslední den v měsíci pak dalších 22 letadel. I tentokrát většinu představovaly dvoumístné průzkumné stroje.
Příliš drahé poučení
Krvavý duben se stal pro Brity nejčernějším měsícem celé války. Ani takto vysoké ztráty jim ale nezabránily v plnění svěřených úkolů. Královské letouny pokračovaly v podpoře pozemních jednotek i v průzkumných letech. Piloti RFC tou dobou procházeli jen velmi krátkým výcvikem, jenž je nepřipravil na skutečnou situaci na frontě, a největší ztráty tak utrpěli právě nováčci. To Němci ke stíhacím útvarům zpravidla posílali piloty, kteří se již předtím osvědčili za řízením vícemístných letounů a projevili dostatečnou agresivitu. Velitelé jejich letek také používali velmi defenzivní, leč účinnou taktiku. Takřka rezignovali na útočné akce nad nepřátelským územím a zaměřili se na obranu. K útoku si tak mohli vybrat pro něj ty nejvhodnější podmínky a snažili se mít všechny taktické výhody na své straně.
TIP: První neřízené rakety sestřelovaly balony nad západní frontou
Obrovskou výhodu také představovali zkušení velitelé jako třeba Manfred von Richthofen. Jen on sám za duben získal 22 vítězství a všichni čtyři nejlepší letci této bitvy působili v jeho Jasta 11. Britské RFC se ale z této krvavé lázně dokázaly poučit. Zkvalitnily výcvik a na frontu začaly přicházet nové typy stíhaček, které už během léta začaly pomalu překlápět vzdušnou převahu na svou stranu.
