Příliš nebezpečná obloha (1): Krvavý duben nad západní frontou
Převaha ve vzduchu se v průběhu Velké války stala důležitým předpokladem pro úspěch každé větší pozemní akce. Vybojovat ji měli stíhací piloti. Jen
málokdy ji však nějaká strana získala beze zbytku. Asi nejblíže k tomu měli Němci v dubnu 1917 a tento měsíc si rovněž vysloužil přívlastek „krvavý“
Začátkem podzimu 1915 se nad frontami objevily první opravdové stíhačky. Zpočátku měli navrch Němci se svými fokkery řady E, známými jako eindeckery – především díky synchronizátoru umožňujícímu pálit skrze okruh vrtule. Francouzi koncem roku kontrovali stíhací verzí letounu Nieuport 10 s výklopným kulometem na horním křídle, v lednu 1916 pak na frontu dorazily i Nieuporty 11, které byly od počátku konstruované jako stíhačky.
Letci obou stran zpočátku létali samostatně či ve dvojicích, od jara 1916 se ale Němci začali objevovat ve větších skupinách, které se staly základem pro proslulé stíhací letky – Jasta. Nepřítel s jistým zpožděním zareagoval stejně a stíhačky začal organizovat do samostatných eskadril (Francouzi) a perutí (Britové). Při velkých ofenzivách u Verdunu a Sommy se už ve vzduchu běžně střetávaly celé tyto jednotky a převaha se přelévala ze strany na stranu dle toho, kdo měl zrovna výkonnější stroje či používal lepší taktiku.
Stále nové a lepší stíhačky
Koncem roku 1916 už základ výzbroje německých letek tvořily vynikající stíhačky Albatros D. III. Šlo o elegantně tvarované dvouplošníky vyzbrojené dvojicí synchronizovaných kulometů v přídi. Piloti si je velmi oblíbili pro dobré výkony a příjemné letové vlastnosti. Vyskytly se ale problémy při střemhlavém letu, při němž se jim někdy bortila spodní křídla, a stíhači se proto museli vyvarovat příliš prudkých manévrů.
Podobný problém ale řešily i lehké a obratné francouzské nieuporty a postihoval i nové verze 17, které už konečně také nesly synchronizovaný kulomet. Naopak velmi robustně byl stavěný stíhací SPAD VII, při jehož vývoji se nekladl takový důraz na obratnost. Měl velmi pevnou konstrukci, čehož piloti brzy začali využívat při útoku střemhlavým letem a s převahou výšky. Oproti albatrosům měl však pouze jediný kulomet.
Potíže královských konstruktérů
Britské Royal Flying Corps (RFC) se po většinu roku 1916 potýkaly s velkými problémy. Konstruktérům se dlouho nedařilo postavit výkonnou stíhačku se synchronizovaným kulometem a nejvýkonnějším strojem určeným k vybojování vzdušné převahy zůstával Airco D.H. 2 s tlačným motorem a rámovým trupem.
Teprve ve druhé polovině roku začaly na frontu přicházet první skutečně moderní stíhačky Sopwith Pup. Jednalo se o malý kompaktní dvouplošník vyzbrojený jedním 7,7mm synchronizovaným kulometem. Piloti si velmi pochvalovali jejich obratnost a hlavně možnost konečně pálit vpřed skrz točící se vrtuli. Ještě větší oblibě se těšily trojplošníky Sopwith Triplane, které disponovaly fantastickou obratností a vynikaly stoupavostí.
Chystá se ofenziva
Zima 1916–1917 bojové operace přibrzdila a po většinu března omezovaly aktivity obou stran rozmoklé vzletové dráhy. Teprve v dubnu se obloha vyjasnila a operace se rozjely naplno. Němci tou dobou na západní frontě disponovali 36 letkami a skoro všechny létaly na albatrosech. To Britové na tom byli mnohem hůř. U jejich perutí létalo neuvěřitelné množství typů letounů a jen 12 jednotek mělo ve výzbroji moderní stíhačky (dvě měly triplany, tři pupy, pět létalo na francouzských nieuportech a dvě na spadech).
TIP: Německé stíhačky Albatros: Elegantní lovec císaře Viléma
Zatímco Francouzi většinu svých jednotek stáhli k přípravě svého útoku na řece Aisně, Britové se rozhodli zaútočit v severní Francii u Arrasu. Do oblasti přesunuli 25 perutí s 365 letouny. Více než dvě třetiny ale měly ve výzbroji dvoumístné průzkumné a pozorovací stroje a jen necelá třetina připadla na stíhačky. Na druhé straně fronty na ně čekalo pět německých letek Jasta s přibližně 50 stíhacími albatrosy.
Pokračování: Příliš nebezpečná obloha (2): Krvavý duben nad západní frontou (vychází v pátek 21. května)
