Příběhy buddhistických tradic a rituálů: Co se děje za zdmi paláce Potála

Tibet patří mezi nejizolovanější oblasti planety, a to nejen kvůli průměrné nadmořské výšce přes čtyři tisíce metrů. Zahraničním turistům totiž zůstával desítky let zapovězený a čínská vláda otevřela tamní hranice teprve v 80. letech. Geograficky rozhodně nejde o nijak zanedbatelný region: Tibetská autonomní oblast tvoří druhou největší administrativní jednotku na území komunistické velmoci, s rozlohou odpovídající zhruba šestnáctinásobku Česka. Domov tam ovšem našel pouhý zlomek miliardové populace říše středu a drtivou většinu ze tří milionů místních obyvatel představují etničtí Tibeťané, kteří se vesměs hlásí k buddhismu. Ačkoliv náboženství tvořilo tradičně středobod tibetské identity, po okupaci Čínou v roce 1950 se proměnilo v symbol touhy po nezávislosti. Stát proto klášterní život velmi přísně kontroluje. 

Lék na chudobu

Přibližně od 7. století, kdy se náboženský směr původem z Indie rozšířil na sever, začaly na himálajských svazích vyrůstat první svatyně. Dnes se jich tam nachází na 1 700 a celkem v nich žije zhruba 46 tisíc mnichů a mnišek. Ovšem nebýt totalitního diktátu v minulém století, byly by uvedené počty několikanásobně vyšší.

Buddhistické učení se více než tisíc let uchovává díky dodržování přesných rituálů, jejichž pravidla se předávají z generace na generaci. Vystoupat až na vrchol pomyslného duchovního žebříčku ovšem není snadné. Podle buddhistické doktríny trvá přinejmenším dvacet let, než budoucí mnich získá od zkušenějších mentorů nezbytné znalosti a složí veškeré zkoušky. Stát se plně vysvěceným „bhikkhu“ vyžaduje všechny potřebné sliby, jimiž se dotyčný zavazuje dodržovat stanovená přikázání a pravidla: V případě mužských mnichů čítá jejich seznam 227 položek, a u žen dokonce 311.

Na rozdíl od některých jiných náboženství však není dané rozhodnutí závazné, a pokud mnich kdykoliv později dojde k závěru, že mu zvolený životní styl nevyhovuje, může roucho svléct a klášter bez problémů opustit. V praxi se to nicméně děje pouze zřídka: Tibeťané dlouhodobě patří k nejméně movitým etnikům planety a život pod hranicí chudoby se v regionu týká čtvrtiny lidí, což je v průměru o 20 % víc než ve zbytku Číny. Umístit potomka do kláštera tak pro většinu rodin z nuzných poměrů znamená vidinu zabezpečení syna či dcery do budoucna.

Ustřihnutá kadeř

Rodiče, kteří chtějí mít ze své ratolesti mnicha, musejí počkat, až oslaví alespoň sedmé narozeniny: Pak teprve může „odehnat hejno vran“. Už v takto raném věku navíc mimořádně záleží na minulosti adepta, kterou představení kláštera pečlivě prověřují. Pokud se totiž dítě během svého života setkalo se zlatníkem, kovářem či řezníkem coby zástupci povolání, jež tradičně přinášejí bohatství, považuje se za nečisté. Mniši ho tak mezi sebe přijmou jen s výhradou a v budoucnu se z něj například nemůže stát duchovní učitel neboli láma. Totéž platí, přišlo-li dítě do kontaktu s člověkem vykonávajícím pohřby – což je v tibetské verzi někdo, kdo seká těla nebožtíků na kusy a poté je rozhazuje na vrcholcích posvátných hor jako potravu pro supy. 

Splňují-li chlapec či dívka stanovené podmínky, ujmou se jich dva učitelé, přičemž se zpravidla jedná o některého z příbuzných, například strýce či staršího bratra. A zatímco jeden novice provází spletitou cestou tradic a společenských norem, druhý dohlíží, zda pilně studuje učení klasického buddhismu. Za tři roky si totiž musí osvojit klášterní zvyklosti, zapamatovat si texty náboženských zpěvů, odříkávat mantry a recitovat základní modlitby. Jeden z učitelů jej také posléze rituálně ostříhá, čímž ho uvede na závěrečnou fázi cesty mezi sobě rovné.

„Mistr oholí svému žákovi celou hlavu s výjimkou pramene vlasů na temeni. Žák následně navštíví představeného kláštera a poté, co potvrdí svůj zájem stát se mnichem, schválí opat symbolicky jeho přijetí tím, že mu ustřihne i zbývající kadeř,“ vysvětluje tibetská průvodkyně Kham Sangová.

Čtyři osobní věci

Mladí lámové zpravidla zasvěcením zahajují další dlouhé vzdělávání. Část z nich nastoupí životní cestu věnovanou studiu posvátných textů a jejich znalosti se následně ověřují pravidelnými zkouškami. Nejde přitom o nic snadného: Ačkoliv jsou texty v sanskrtu, k zápisu posloužila unikátní tibetská abeceda, takže se výsledek čte jen velmi obtížně. Žáci každé ráno memorují ve společné místnosti, kde sedí v řadách na zemi s překříženýma nohama a rytmicky se při přednesu kývají. Paměť namáhají podle svého věku – nejmladší se učí dvě či tři věty, náctiletí musejí za jediný den zvládnout třeba i text o padesáti stranách. Mantry poté neustále opakují, protože jednak každý večer předvádějí svému mistrovi, co se naučili (chyby se trestají pohlavkem, a někdy i hůř), a jednou za čas je přezkouší samotný opat. 

Jiní studenti se věnují modlitbám a požehnáním pro návštěvníky, vysvěcují novomanžele nebo pohřbívají mrtvé. Klášter funguje jako samostatný svět, kde má každý svoji roli, tudíž tam najdeme třeba i mnichy lékaře nebo umělce. Lámové zvaní tuo tuo pak sice nečtou posvátné knihy, zato tvrdě trénují bojová umění. Jejich role totiž v minulosti spočívala v důsledné obraně kláštera. „Tradice nastavila počet mnišských zaměstnání na čtyřicet osm, včetně správce zeleninové zahrádky nebo vedoucího latrín. V malých komunitách plní jeden mnich více funkcí nebo se sjednají kuchařky z vesnice,“ popisuje Vít Vojta, který v čínských buddhistických klášterech příležitostně pobývá. 

Český sinolog také doplňuje, že na posvátné půdě nechybějí ani zvířecí obyvatelé: Duchovním často dělají společnost psi, zejména tibetské dogy. Jedno z největších plemen světa, vyšlechtěné před více než čtyřmi milénii pro obranu svatyní před divokými zvířaty, umí hlasitě štěkat a má loajální povahu. Psi také jako jediní v klášteře konzumují maso. Mniši dodržují střídmou, přísně vegetariánskou stravu, a navíc téměř nic nevlastní. S výjimkou tří kusů oděvu může mít bhikkhu v majetku pouze břitvu, jehlu, misku na almužnu a cedník na vodu.

Budíček za úsvitu

Denní režim v jednotlivých klášterech – ať už v Tibetu, nebo v dalších buddhistických zemích – se sice mírně liší, ale v základních obrysech zůstává stejný. Za svítání se mniši shromáždí, aby zahájili den společnou modlitbou. Obřad může mít různou podobu a zahrnuje zpěvy, bubnování, kráčející procesí i úklony před oltářem. Po ceremonii, a někdy i během ní se podává snídaně, přičemž ji zpravidla servírují mladí novici. V některých regionech se ovšem v klášterní kuchyni nevaří a mniši se vydávají žebrat o jídlo do okolních osad.

Před večeří podávanou kolem páté odpolední se koná další kratší modlitba a závěrečné jídlo dne zakončuje společná meditace vedená zkušeným mistrem. Ke spánku se mniši ukládají zhruba v devět hodin večer. V mezičase se pak každý věnuje vlastním povinnostem: Mladí mniši studují, starší vaří, uklízejí nebo pracují na poli. V některých klášterech bývá zvykem jednou ročně ostatní opustit a navštívit svou rodinu. 

Největší podívanou pro případné návštěvníky kláštera ovšem představují veřejné debaty, jež se obvykle odehrávají na nádvoří. Mniši při nich zaujatě diskutují, a zatímco jeden stojí a pokládá otázky z oblasti buddhistické nauky, druhý sedí na zemi a odpovídá mu. Dialog probíhá za bohaté gestikulace a hlasitého tleskání rukama, tázající často dupe nebo vykřikuje a sedící mu stejně živě oponuje. Debata se nezřídka protáhne na celé hodiny a umění vést podobnou výměnu patří ke klíčovým součástem života tibetských mnichů: Rozvíjí totiž mysl a prohlubuje moudrost i logické uvažování, jejichž pomocí pak student dokáže lépe pochopit Buddhovo poselství.

Hledání vyvoleného

Duchovním vůdcem všech Tibeťanů, kteří ho uznávají, je dalajláma – v přeneseném významu „oceán moudrosti“. Novicové na dráze k budoucímu mnišství se však mohou rovnou rozloučit s představou, že se jednoho dne stanou nástupci nejvyššího guru. Nový dalajláma je totiž podle tradice reinkarnací svého předchůdce, přičemž se začíná hledat teprve po smrti toho předešlého, a to většinou podle jeho konkrétních požadavků. Zvláštní komise pověřených mnichů zahájí pátrání po vhodném kandidátovi, tedy dítěti, jež přišlo na svět krátce po dalajlámově pohřbu. 

Hledání přitom může trvat poměrně dlouho: Například současný dalajláma Tändzin Gjamccho měl už dva roky, když ho skupina mnišských vyslanců v roce 1937 našla. Uvádí se, že se hlava jeho mrtvého předchůdce otočila na severovýchod, a naznačila tak směr, kudy se mají vydat. Chlapec se původně jmenoval Lhamo Döndub, pocházel z chudé zemědělské rodiny z provincie Amdo a z předložených předmětů dokázal správně rozpoznat ty, jež patřily předchozímu duchovnímu vůdci – což mniši vyhodnotili jako důkaz, že jde o správnou osobu.

TIP: Záhadný původ Tibeťanů: Co o obyvatelích náhorní plošiny prozrazuje DNA?

Dalajláma však dnes v rodné zemi nežije. Ačkoliv komunistické úřady jeho pozici tolerovaly, v roce 1959 vypuklo v Tibetu povstání a Čína jej tvrdě potlačila. Přesná čísla neznáme, ale zemřít tehdy mohlo až osmdesát tisíc Tibeťanů. Jejich vůdce musel ze Lhasy uprchnout a našel nový domov v indické Dharamsale. V roce 2007 pak čínská vláda schválila zákon, podle nějž nemůže být žádný vyšší duchovní hodnostář uznán za převtělení svého předchůdce, pokud nedostane razítko patřičné náboženské komise. Přestože se tedy nechal 14. dalajláma slyšet, že jeho příští zrození nemusí vzejít z Tibetu, Čína v rámci zasahování do tamních záležitostí neschválí v budoucnu jako jeho nástupce nikoho mimo tibetské území.