Přesvědčivý kněz bez sutany: Americká samohybná houfnice M7 Priest (2)

Samohybné houfnice M7, pro svůj typický vzhled přezdívané Priest (kněz) začaly vyjíždět z bran továrny ALCO (Amerických lokomotivních závodů) začátkem dubna 1942. Na těchto obrněncích proběhly další polní zkoušky a po jejich ukončení byla odsouhlasena první výrobní série 600 kusů, jež nesla již oficiální označení M7 105 mm HMC (Howitzer Motor Carriage). Produkce běžela na plné obrátky a během sériové výroby docházelo k drobným úpravám kvůli použité technologii výroby a montáže. Další změny si vyžádaly úpravy agregátů (použitých v tancích M3), s nimiž měla samohybná děla mnoho shodných dílů.

Předchozí část: Přesvědčivý kněz bez sutany: Americká samohybná houfnice M7 Priest (1)

Během roku 1942 se sice priesty nedostaly do boje s Američany, ale v rámci spojeneckých dodávek je – vedle další výzbroje – obdržela britská 8. armáda bojující s Afrikakorpsem. Samohybná děla se v mobilním pouštním boji osvědčila, ale našlo se i několik konstrukčních nedostatků. Boční pancíře byly příliš nízké, takže svisle uložené střely přečnívaly přes jejich horní okraj. Případný zásah nábojů nepřátelskou palbou by pro obsluhu představoval jistou smrt, proto se na stroje montovaly sklopné pancíře a pozdější série již měly pancíře zvýšený přímo z výroby.

Hlavní problém však zůstával v zásobování americkou municí, jež neodpovídala britským rážím. Britové postupně priesty nahrazovali samohybnými děly Sexton s 25liberním dělem původem z Kanady. Přesto však „em sedmičky“ vydržely v jejich jednotkách prakticky až do konce války, i když mnoho z nich bylo odzbrojeno a používalo se jako ryze transportní pásové obrněné transportéry (jež uvezly 20 vojáků a dva muže osádky).

Přechod na lepší podvozek

S příchodem nového středního tanku M4 Sherman došlo i k rekonstrukci podvozku a hnacího ústrojí samohybného děla M7 na standard tohoto stroje, jenž se měl nadále stát hlavním typem tanku americké armády. V roce 1943 také padlo rozhodnutí, že samohybná děla budou zařazena nejen do tankových divizí, ale rovněž i k dalším jednotkám pozemních sil. Americká armáda se totiž pomalu připravovala na rozsáhlé operace v zámoří a potřebovala vozidla všeho druhu.

Do srpna 1943 tak vzniklo více než 2 800 samohybných děl a armáda objednala na jaře 1944 v továrně ALCO další 500kusovou sérii s plánovaným dodáním do léta téhož roku. Stroje této verze měly kromě mnoha dalších drobných změn nové ukládací skříňky na zadním pancíři a doplněné kryty horních částí pásů pro eliminaci průniku prachu. Další objednávky byly vystaveny na modifikaci M7B1 lišící se především použitým motorem Ford, převzatým z tanku M4A3. Těchto strojů vzniklo v továrně Pressed Steel Car Company do února 1945 celkem 826 kusů. Poslední kontrakt uzavřený s firmou Federal Machine & Welder Company ze začátku roku 1945 se kvůli blížícímu se konci války zmenšil na 176 kusů a poslední sériové stroje byly předány v červenci těsně před porážkou Japonců v Pacifiku.

Menší spotřeba munice

Američtí velitelé museli před bojovým nasazením také vyřešit problematiku zásobování samohybek v poli. Zásobování nákladními automobily mimo silnice bylo nejisté, a proto opět přišly ke slovu obrněné polopásové transportéry M3 upravené pro dopravu paliva a munice. Samohybky M7 používaly také lehce pancéřované skříňové dvoukolové přívěsy M8, do nichž se dalo uložit až 42 nábojů nebo kanystry s benzinem.

Později tyto přívěsy nahradila nepancéřovaná verze M10 s otevřenou korbou, jež disponovala stejnou kapacitou, ale byla lehčí. K zásobování jedné šestidělové baterie M7 původně sloužilo šest polopásových transportérů a dvanáct přívěsů, ale koncem roku 1943 se tento počet snížil na dva transportéry a osm přívěsů, protože tyto obrněnce neměly v boji takovou spotřebu munice, jak se původně plánovalo. Přívěsy M8 a M10 se u jednotek samohybných děl používaly až do konce války.

V Tunisku i v Itálii

Po velmi dobrých prvních zkušenostech britských vojáků s M7 u El Alameinu byly samohybky urychleně zařazovány do jednotek, jež se měly vylodit v Tunisku v rámci operace Torch (plánované na listopad 1942). Výrobce však nestačil dodat tolik vozidel, aby se dalo dokončit přezbrojení před naloděním, a tak některé dělostřelecké baterie dostaly polopásové T19 105 mm GMC. Samohybná děla, nasazovaná v bateriích jako plukovní dělostřelectvo nebo v oddílech pro podporu divizí, se v Tunisku velmi osvědčila a bojovala v Africe až do německé kapitulace v květnu 1943.

Další operací, během níž Spojenci M7 masově využívali, se stala invaze na Sicílii, známá jako operace Husky (červenec–srpen 1943). I když zpočátku angloamerická vojska rychle postupovala, odpor německých a italských armád sílil; britský kontingent dokonce na nějaký čas zcela uvázl. Němečtí velitelé vedli boj na zdrženou, protože se snažili z přístavu Messina evakuovat co nejvíce jednotek a materiálu. Spojenci tak museli postupně likvidovat přehradná obranná postavení na přístupu k městu, v čemž jim samohybná děla významně pomáhala.

Nakonec Sicílie padla a spojenecká vojska se chystala k invazi do Itálie. Američané se vylodili začátkem září 1943 v Salernu nedaleko Neapole a začali postupovat na sever. I když Itálie oficiálně za pár dní kapitulovala, zdaleka to neznamenalo konec bojů. Obranu převzala německá armáda a Spojenci se Apeninským poloostrovem až do konce války těžce prokousávali. V hornatých oblastech s úzkými silnicemi a kamennými vesnicemi měla samohybná děla často rozhodující úlohu v podpoře útočících jednotek. Terén byl pro taženou artilerii často nesjízdný a těch málo silnic v oblasti se nacházelo pod neustálou německou palbou, takže s tanky a pěchotou držely krok pouze samohybky. Priesty používali v Itálii též Britové, i když postupně přezbrojovali na sextony. 

Podpora při Overlordu

Dva samostatné prapory M7 se účastnily vylodění v Normandii coby zbraně blízké podpory, střílející přímo z invazních plavidel, další byly připraveny na hluboké brodění při vysazování z útočných člunů. Na evropském válčišti bylo celkem nasazeno 62 obrněných dělostřeleckých praporů vyzbrojených M7, jež tvořily páteř podpůrných zbraní mobilních svazků. Mezi vojáky si tento typ získal velkou oblibu a do konce války je nebylo potřeba nahrazovat jiným obrněncem. Britové i Američané je nasadili také do bojů v Tichomoří, především v Barmě a později při osvobozování Filipín.

TIP: Americká houfnice M40 GMC: Skvělé dělo pro několik generací

Na těchto bojištích sloužila především jako útočná děla pro likvidaci japonských obranných postavení nebo zakopaných tanků. Priesty zařadila do své výzbroje koncem války i americká námořní pěchota, jež je poprvé nasadila během bitvy o Okinawu. Každý pluk námořní pěchoty měl přidělenou čtyřdělovou baterii M7 a na divizní úrovni byl ustaven další prapor se třemi bateriemi.

Celkem vzniklo 3 489 kusů původní verze M7 a 826 kusů M7B1. Tyto samohybky se dočkaly nasazení i v korejské válce (1950–1953), kde 127 strojů prošlo úpravou zvýšením rozsahu náměru na verzi M7B2. Ta později sloužila i v mnoha dalších armádách včetně německého Bundeswehru. Naposledy se tato vozidla ocitla v boji na straně Izraele během jomkipurské války (1973).