Přesvědčivý kněz bez sutany: Americká samohybná houfnice M7 Priest (1)

Po vypuknutí války v Evropě se ukázalo, že německá doktrína bleskové války je velmi účinná, a když byla poražena Francie rychlostí, kterou nikdo nečekal, začali představitelé ministerstva obrany a armádní velitelé podrobněji studovat důvody této skutečnosti. Z analýz vyplynula nutnost rychlého vybudování silných tankových svazků podporovaných letectvem a samohybným dělostřelectvem, jež však americká armáda neměla k dispozici.

Během první světové války používala tažené 75mm kanony postavené na základě francouzského typu M1897. Ten se vyráběl i v meziválečném období (kdy byl dále vylepšován), ale postupně jej u bojových jednotek nahrazovala výkonnější 105mm houfnice M2. V roce 1941 neměla armáda pro instalaci výkonného kanonu vhodný pásový podvozek, proto se ministerstvo obrany rozhodlo spojit dvě osvědčené konstrukce a objednalo instalaci 75mm kanonu na polopásový obrněný transportér M3. Nové vozidlo sloužilo především k boji s nepřátelskými tanky, ale mohlo vést i nepřímou podpůrnou palbu. 

Rostoucí požadavky

Americké ozbrojené síly dostaly v samohybném dělu M3 alespoň pro začátek války mobilní bojový prostředek, ale požadavky na specializovaná obrněná vozidla se samozřejmě dále upřesňovaly a vzrůstaly. V protitankovém boji měly tažené kanony nahradit těžké stíhače tanků a tažené plukovní dělostřelectvo mělo být převedeno na samohybné typy.

Velitelem tankových sil se v létě 1941 stal generálmajor Jacob Devers (původně sloužil u artilerie), který měl jasnou vizi ohledně koncepce nových dělostřeleckých mobilních sil. I když měly být do výzbroje zařazeny samohybky ráže 75 mm, Devers nakonec prosadil nasazení výkonných 105mm houfnic, které doposud sloužily v US Army v tažené verzi.

Přetížený podvozek

Tato zbraň vážila podstatně více než 75mm dělo, přesto inženýři pro její lafetaci opět využili polopásový podvozek M3. Po sestavení dvou prototypů v listopadu 1941 a vojskových zkouškách se nové vozidlo označovalo jako T19 105mm HMC (Howitzer Motor Carriage). Bylo zařazeno do požadavků na sériovou výrobu a objednávku úřady předaly firmě Diamond T, jež od ledna do dubna 1942 vyprodukovala celkem 324 strojů. Původní rám vozidla se musel posílit a původní lafetu bylo třeba změnit tak, aby nedocházelo ke zvýšenému namáhání při střelbě; kromě toho proběhly další drobné změny konstrukce.

Nově postavená vozidla se podle aktuálních organizačních směrnic zařazovala do smíšených dělostřeleckých praporů se dvěma třídělovými 75mm lehkými samohybnými bateriemi a jednou těžkou baterií se dvěma 105mm samohybnými děly. Tato konstrukce sloužila pouze jako dočasné řešení: podvozek byl montáží houfnice přetížen a do bojového prostoru se kromě šestičlenné obsluhy vešlo pouze osm nábojů. Z toho důvodu bylo zvykem používat přívěsy pro dopravu další munice.

Jako kostelní kazatelna

Polopásová děla se s expedičními jednotkami vylodila v Africe, kde na přelomu let 1942–1943 bojovala v Tunisku a později i během vylodění na Sicílii a také v Itálii. Posledním nasazením těchto strojů se stala invaze do jižní Francie a poté se zachované kusy dočkaly stažení od frontových jednotek. I přes tyto skromné začátky představovalo zařazení polopásových samohybných děl do sestavy americké armády významný krok vpřed v motorizaci podpůrných sil, jejichž důležitost během války nadále rostla.

Zkušenosti s „polopásy“ ukázaly, že jejich konstrukce je pro montáž těžkých děl již na hranici svých možností. Prodalší typ samohybného děla měl být proto použit vyzkoušený pásový podvozek, na jehož korbu se dala umístit rozměrnější nástavba. Z důvodu unifikace výzbroje měl být použit některý ze sériových středních tanků, jejichž výkony a nosnost by dostačovaly i pro těžší zbraně. První dva prototypy – označované jako T32 105 mm HMC – vznikly v lokomotivce Baldwin, jež se během války zabývala i výrobou obrněných vozidel. Na podvozku středního tanku M3 Lee byla lafetována 105mm houfnice M2A1 chráněná vysokou pancéřovou nástavbou.

TIP: Československé zbraně vyvinuté z německých vzorů: Polopásový obrněný transportér OT-810

Během zkoušek se zjistilo, že právě nástavba značně omezuje pohyb obsluhy při střelbě, a proto byla na bocích a vzadu podstatně snížena. V požadavcích se také nacházela lafetace kulometu ráže .50 (12,7 mm) na oběžném kruhu umožňující blízkou obranu vozidla a střelbu na nízkoletící cíle. Montáží kulometu na pravý přední roh pancéřové nástavby dostalo vozidlo svůj typický vzhled a později i přezdívku Priest (kněz), protože palebné stanoviště připomínalo kostelní kazatelnu. Na jednom z prototypů se vyzkoušely všechny navrhované změny a po dalších zkouškách odpovědná místa stroj schválila k sériové výrobě.

Dokončení: Přesvědčivý kněz bez sutany: Americká samohybná houfnice M7 Priest (2)