Přemysl Otakar II.: Pýcha a pád krále železného a zlatého

Pátý král z rodu Přemyslovců se narodil jako druhorozený a rodiče mu určili církevní kariéru. Jenže potom jeho o šest let starší bratr Vladislav zemřel – půl roku po svatbě s Gertrudou Babenskou a bez potomků. Čtrnáctiletý Přemysl Otakar tak rázem získal titul moravského markraběte i následnictví – tím spíš, že Václav I. měl se svou manželkou Kunhutou Štaufskou už jen tři dcery. 

Rozbroje v rodině

To se stalo v lednu roku 1247 a o rok později se syn s otcem střetl v sérii bojů. Václav I. zasažený Vladislavovou smrtí a krátce poté i skonem manželky zanedbával vládu v českém království a ztrácel i moc, kterou získal v Rakousku. Měl patnáctiletý mladík tak velké mocenské ambice? Každopádně část šlechty jej podpořila a Přemysl skutečně na chvíli získal vojenskou převahu. Václav jej ale přemohl a nechal uvěznit – ovšem jen na krátko: usmíření bylo v zájmu obou dvou i celé země.

Přemysl své ambice přesměroval na rakouské země. Vdova po Vladislavovi, teď už znovu čerstvě vdaná, si na ně činila nárok na základě privilegia minus, tedy výnosu z roku 1156, díky němuž se toto území mohlo dědit po přeslici. 

Stará nevěsta

Jedinou Přemyslovou nadějí, jak rakouské země udržet, byl sňatek s další adeptkou na dědictví – Markétou, sestrou posledního z rodu Babenberků Fridricha II. Bojovného. Údajně mu ji po několika letech bojů o babenberské dědictví a bezvládí dohodila sama část rakouské šlechty. Jenže Markéta, vdova po římském králi Jindřichu VII. Štaufském byla o téměř třicet let starší než on. Táhlo jí na padesátku! Přemysl Otakar ovšem po nabízené možnosti sáhl bez námitek. Politický sňatek se tak konal 11. února 1252 na Markétině sídle v Hainburgu. 

O rok později Václav I. zemřel a Přemysl se stal českým králem. Měl teď sice rakouské země, ale s Markétou po boku by jeho manželství zůstalo bezdětné. A co potřebuje král nejvíce, chce-li udržet svůj rod u moci? Potomky. Řešení? Téměř deset dlouhých let plodil český král levobočky s jednou z dívek z královnina fraucimoru – nejspíš s tichým souhlasem své královny. Jenže papež veškeré panovníkovy snahy získat pro nemanželského syna Mikuláše dědická práva zamítl. Jediným řešením, jak udržet panovnickou dynastii bylo úplné zrušení celého manželství.

Markétin předchozí život v klášteře poskytl dobrou záminku a ona se tak už 18. října 1261 odebrala na své věnné statky do Dolních Rakous. Tušil Přemysl Otakar, že to tak skončí a právě proto nikdy nedal svou první ženu korunovat českou královnou? Nejspíš čekal na to, že situaci v rakouských zemích dostane zcela pod kontrolu – jeho rozvod mu totiž žádné větší politické komplikace mezi rakouskou šlechtou nenadělal.

Pýcha a pád

Přemysl měl zkrátka vše dopředu připravené. I když musel ve svých plánech dělat kompromisy – původně si totiž myslel na sňatek s Markétou, dcerou uherského krále Bély IV. – ještě téhož roku získal alespoň ruku Bélovy šestnáctileté vnučky Kunhuty Haličské. Dočkal se konečně legitimního mužského potomka a dařilo se mu udržovat vlivná partnerství s evropskými šlechtickými rody – i za cenu toho, že ve volbě říšského krále podpořil svým hlasem oba kandidáty… V zemích sdružených pod jeho vládu docházelo k rozvoji měst, na počátku sedmdesátých let Přemysl připojil po zprvu prohraných bitvách pod svou korunu také Štýrsko a Korutany. 

A potom přišel rok 1273 a římským králem byl zvolen Rudolf Habsburský. Kolem volby ovšem panuje několik nejasností. V Kosmově kronice se píše, že sám kolínský arcibiskup přijel do Prahy a přemlouval Přemysla, aby na římského krále kandidoval on sám. Česká šlechta měla v této otázce dosti zamítavý postoj a i Přemysl prý nakonec odmítl. Jiné, byť nepřímé a nepotvrzené zdroje tvrdí, že naopak na tuto funkci aspiroval z vlastní vůle. Není to však podle historiků příliš pravděpodobné. Přemysl Otakar nebyl zrovna v pozici, kdy by mohl pomýšlet na úspěch. 

Už několik desítek let před těmito událostmi se navíc objevil názor, že český panovník by vůbec neměl do volby římského krále co mluvit – není přece Němec. Rudolf Habsburský vycítil v Přemyslovi silného soupeře a systematicky začal pracovat na jeho oslabení. Získal na svou stranu říšskou elitu, nechal vyhlásit nad Přemyslem říšskou klatbu a nakonec i arciklatbu – v nichž ho oficiálně zbavil všech jeho zemí včetně dědičných a jeho poddané vyzval k neposlušnosti.

Tou dobou zemřel naneštěstí i papež Řehoř X., který prosazoval smírné řešení. Že se věc vyřeší pomocí zbraní bylo nasnadě – jenže vojensky podpořit svého krále odmítli Vítkovci v čele se Závišem z Falkenštejna a poměr sil se tak nepříjemně zhoupl. Rudolf Habsburský pak ve Vídni roku 1276 donutil Přemysla Otakara, aby se vzdal alpských zemí a Chebska. 

Poslední bitva

Český král se s tím samozřejmě nehodlal nadlouho smířit. Na konci následujícího roku vyjednával možná spojenectví a na léto roku 1278 svolal vojsko. Proti římskému králi vytáhl 15. července a už od začátku udělal několik strategických chyb. Místo, aby Rudolfa zaskočil, obléhal nejprve Drosendorf a poté Laa an Thaya. Habsburk naopak vyrazil na strategické místo u Marcheggu a zablokoval tak Přemyslovi cestu na Vídeň i pravý břeh Dunaje. Český král se už jen přizpůsoboval jeho tahům – včetně místa, kde se rozhodující bitva měla odehrát: u vsi Dürnkrut čili česky Suché Kruty, kde se podél pravého břehu Moravy táhla desetikilometrová rovina zvaná Malé Moravské pole. Ke střetu mělo dojít na den svatého Rufa, tedy 26. srpna. 

Přemysl měl kolem šesti tisíc mužů, takřka výhradně jezdců. Rudolf Habsburský disponoval asi o tisícovkou jezdců více – včetně lehce oděných Uhrů a Kumánů s luky. A hlavně dokázal, že je lepší i když poněkud zákeřnější stratég – vyčlenil oddíl, který měl v příhodnou chvíli provést výpad do protivníkova boku – což některým sice připadalo nerytířské, ale Rudolfův rozkaz nakonec neodmítli. Zcela v rozporu s tehdejším pojetím bitvy to tak úplně nebylo – a hlavní byl výsledek: vítězství. A to získal Rudolf. Jeho taktika prostě fungovala lépe.

Přemysl postavil do čela svého útoku železné pány, kteří měli udeřit jak kladivo. Jenže proti nim vyjelo lehké jezdectvo Uhrů a Kumánů s luky. Dokázali bojovat zblízka i z dálky, uhýbali, vraceli se, snažili se Přemyslovy těžkooděnce unavit a rozbít alespoň trochu jejich soudržnost. Přesto se štěstěna zprvu klonila na Přemyslovu stranu. Rudolf byl dokonce sražen z koně, ale dokázal se ubránit a znovu se vyhoupl do sedla nového koně. A i když po poledni Přemysl začal ztrácet, ještě pořád měl navíc jednu čerstvou zálohu, kterou mohl poslat do boje. 

V ten okamžik ale na pravý bok českých rytířů udeřil onen tajný oddíl. Vyvolal zmatek a navíc fatální omyl: ostatní vojáci Přemysla Otakara II. se domnívali, že bitva je ztracena a jejich spojenci se dávají na útěk. Ti se ve skutečnosti jen pokoušeli nepříteli jeho boční výpad oplatit, panika ale gradovala a zasáhla i ty, kteří do té doby vytrvale drželi pozice. Žádná zrada, kterou si později vymysleli kronikáři, aby alespoň nějak prohru zdůvodnili a omluvili, se nekonala. Rozhodla lest, Rudolf se zmocnil celého Přemyslova ležení a stržen z koně byl i sám Přemysl Otakar.

Smrt bezbranného

Co se událo dále popsal mimo jiné ve svém díle Gesta imperatorum et pontificum kronikář a mnich Tomáš z Pavie. I když Rudolf Habsburský vydal rozkaz ušetřit Přemyslův život, z neznámého důvodu zajatého krále – už odzbrojeného a bez přilby a brnění – napadla skupina několika bojovníků. Bodali do něj kopími a sekali jej tak dlouho, až vypustil duši – přitom jej jeden z nich připravil o oko a druhý mu mocným sekem jednoruční sekerou rozpůlil lebku. Rána dopadla patrně v okamžiku, kdy už Přemysl ležel na zádech nebo klečel a zasáhla shora přední polovinu lebky. Ostří projelo mozkem, kostí klínovou, nosem a horní čelistí, praskliny vedou až k dásni. Zásah lebku téměř rozpůlil, šanci přežít neměl panovník žádnou. 

TIP: Otazníky nad bitvou: Zradil Milota na Moravském poli svého krále?

Nebožtíka poté nechal Rudolf Habsburský převézt do Vídně. Tam jej nabalzamovali, přičemž mu vyňali srdce a bez poct či pohřební mše je uložili v kapli sv. Kateřiny v minoritském kostele sv. Kříže, který Přemysl o dva roky dříve ve Vídni založil. Přemyslovo tělo poté zahalili rudým pláštěm a na třicet týdnů vystavili na márách tamtéž. Rudolf tím hodlal zabránit pomluvám – nikdo tak nemohl tvrdit, že král přežil a skrývá se.