Pražské barikády 1945: Místo vozové hradby
Nejznámější symbol Pražského povstání a hlavní ženijní prostředek povstalecké obrany – to byly barikády. Vzbouřencům poskytovaly možnost zpomalovat a zastavovat pohyb německých vojsk a zvyšovaly jim morálku
Ve většině historické literatury je udáván počet pražských barikád souhrnným číslem 1 600. Odhaduje se, že na jejich stavbě během studené deštivé noci z 5. na 6. května 1945 se podílelo přibližně 100 000 Pražanů, kteří rozebrali na 254–300 000 m2 pražské dlažby. Pro představu, to představuje šest metrů širokou dlážděnou cestu dlouhou až 50 kilometrů!
Pouze u 88 barikád nemělo být použito v jejich základech či výplních dlažebního kamene ale jiných materiálů. Mimo to využívali Pražané hojně železničních a tramvajových vozů a někde i pokácených stromů. Existují sice i diference v počtu barikád (1 246–1 583), ty jsou však ovlivněny tím, zda je brán v úvahu rozdíl mezi hájenou barikádou a pouhým silničním zátarasem, či zda jsou některé lokality v tehdejších hranicích tzv. Velké Prahy v přehledu zahrnuty či nikoliv.
Spontánní začátek
Přestože v sobotu 5. května 1945 byly pro stavbu barikád v povstalecké Praze klíčové odpolední a noční výzvy Vojenského velitelství Velké Prahy „Bartoš“ a České národní rady, stejně jako kdysi v červnu 1848 začínali lidé přehrazovat ulice spontánně již během dne. Jedny z prvních barikád tak vyrostly už kolem poledne 5. května na Bělohorské třídě v Břevnově, další na Žižkově na křižovatce dnešních ulic Koněvova a Lukášova. Jiné barikády se začaly stavět kolem třetí hodiny odpoledne v okolí kasáren Jana Roháče z Dubé ve Vršovicích, poblíž Štefánikových kasáren na Smíchově a v pankráckém úseku. Tam totiž hrozil útok německých obrněných jednotek z Benešovska.
Později se se stavbou barikád začalo, úsek od úseku, již systematicky. Povstalecký rozhlas poprvé vysílal výzvu k stavbě barikád v sobotu 5. května 1945 v 19.22 hodin přičemž vyzýval Pražany, aby na silnici Benešov–Praha postavili dostatečné překážky. Mezitím se k výzvám přidal městský pouliční rozhlas. Ve 23.03 hod. se potom v závěru rozhlasového provolání Vojenského velitelství Velké Prahy o nutnosti zastavení německého útoku na Pankráci objevuje věta „Voláme všechny občany, aby stavěli barikády!“.
Tyto výzvy se různě opakovaly a ráno 6. května 1945 v 06.05 hod. povstalecký rozhlas vysílal i obsažnější instrukci ke stavbě zátarasů na ulicích: „Pozor! Pozor! Barikády postavíte takto: Vozidla bez kol naplníte dlažebním kamenem. Vozy elektrické dráhy naplníte dlažebními kostkami, před tím je však uvolníte a vhodně postavíte. Používejte i nádob na popel, nezapomeňte je však uzavřít. Traverzy spojte drátem. Na místech, která nelze objet, ustavte střelecká hnízda, objekty, které nelze obejít ostřelujte.“
Nejednotná koncepce
Taktickou koncepci stavby barikád v jednotlivých úsecích zpravidla určoval lidský instinkt nebo místní velitelé. Vyšší povstalecká velitelství zatím většinou stanovila jen hlavní směry případného německého postupu, který mají zahradit barikády. Přesto někde při úsekových velitelstvích působili přímo ženijní odborníci (například plukovník František Vondrouš v Kobylisích, nebo podplukovník František Malý na Pankráci), kteří přímo v terénu určovali nejvhodnější lokaci zátarasů na důležitých směrech. Barikády – symbol revolucí 19. století – nemohly být zdaleka všelékem v době, kdy nacisté disponovali dělostřelectvem a moderními těžkými tanky.
Měly však svůj ženijní i psychologický význam. Zpomalovaly postup Němců, bránily jim v rychlém a plynulém pohybu po městě, byly morální oporou povstalců i jejich faktickým zákopem. Vysokou hodnotu měly především v husté zástavbě a úzkých uličkách, kde pomalý a omezený postup nacistů umožňoval povstaleckým bojovníkům lepší střelbu z kulometů i pancéřových pěstí.
Největší slabinu představovaly málo zastavěné a otevřené prostory na severovýchodě Prahy, což přiznává ve svých vzpomínkách i velitel povstání generál Karel Kutlvašr: „Bylo naší chybou, že jsme včas neobjevili slabost své obrany na směru Vysočany a Libeň a zavčas neučinili příslušná opatření: dobudování a zhuštění barikád, zasazení posil s četnými pancéřovými pěstmi.“ To dokazuje i pouhých 84 barikád v tehdejší Praze VIII (Bohnice, Troja, Kobylisy, Libeň a Střížkov) a 23 barikád v Praze IX (Vysočany, Prosek, Hloubětín), což bylo v tak rozsáhlém prostoru opravdu nedostatečné. Největšího úspěchu při útoku na povstaleckou Prahu dosáhly německé jednotky právě na tomto severovýchodním směru.
