Pozoruhodné nekropole: Město mrtvých v Severní Osetii

V údolí mezi hřebeny Kavkazu se ukrývá malebná středověká vesnička z bílých domků, k níž se lze dostat jen po klikaté a místy nebezpečné cestě. V obci, nad kterou se tyčí majestátní štíty hor, však nenajdete živou duši – zato mrtvých tam odpočívá na deset tisíc. Travnatý pahorek totiž sloužil coby pohřebiště a zmíněné domečky jako hrobky. 

Město mrtvých leží v ruské Severní Osetii, poblíž vesnice Dargavs nedaleko hranic s Gruzií. Region kdysi osídlili Osetinci, kteří museli vzít kvůli drahé půdě zavděk nehostinným a větrným místem. Každá z 99 hrobek patřila jedné rodině, přičemž některé sotva pojmou jedno tělo, zatímco jiné mají i tři poschodí či podzemní komory.

Jejich původ ovšem zůstává záhadou. Jedna z teorií zní, že když se ve 13. století prohnala oblastí mongolsko-tatarská invaze, obyvatelé údolí začali po vzoru nájezdníků stavět podobně strukturované nadzemní krypty, aby šetřili prostor. Možná však město mrtvých vzniklo podle indicko-íránské tradice kočovných Sarmatů, kteří se usadili na jihu dnešního Ruska a své zemřelé pohřbívali nad zemí, aby tak ctili posvátnou půdu. 

Lodě místo rakví

Krypty mají tvar obyčejných malých chatek z kamenných bloků omítnutých vápnem, došková střecha je mírně kónická a malé čtvercové okno sloužilo pro vkládání mrtvol. V místě se pohřbívalo od 14. do 18. století a některé ostatky jsou natolik dobře mumifikované, že kosti stále obepíná maso. U nebožtíků se tak dochovalo rovněž oblečení z různých historických epoch, stejně jako osobní předměty či dárky, které jim blízcí přibalovali na cestu do nebe.

Město mrtvých obestírá řada tajemství, archeologických teorií i legend. Badatelé tam například našli rakve ve tvaru lodí, přičemž blízkým okolím neprotéká žádná splavná řeka. Podle jedné z teorií vesničané věřili, že mezi naším a oním světem existuje říční proud, který je nutné překonat – někteří mrtví totiž drželi v rukou i vesla. Na to, zda se drazí zesnulí skutečně dostali do nebe, přitom existoval jednoduchý test: Do studny před hrobkou se hodila mince, a pokud se na vyschlém dně odrazila od kamene, ohlašovala úspěch.

Pomsta bohů

Osamělý, pomalý a bolestivý odchod z tohoto světa čekal ty, jimž nezůstal nikdo, kdo by je po smrti pohřbil. Odebrali se proto do jedné z hrobek, kde vyčkávali, až si je smrtka vezme. Během epidemie moru, jež podle vědců zasáhla Osetii v 18. století, krypty dobře posloužily i pro karanténu. Infikovaní jedinci odešli do bílých domků a setrvali tam, než nemoc ukončila jejich životy.

TIP: Odpočívejte v pokoji: Podle archeologů zohavovali angličtí venkované mrtvoly

Podle legendy seslali mor na Osetince rozezlení bohové jako pomstu za zabití nevinné dívky: Kdysi prý přišla do vesnice a její krása učarovala dvěma mužům. Nedokázali se však dohodnout, komu krasavice připadne – a proto ji zavraždili.

Věčný mír

Později region postihla epidemie cholery a zasáhla velkou část obyvatel údolí. Ti, kdo přežili, se rozhodli odstěhovat a město mrtvých zanechat duchům. Kvůli obavám z infekce však hrobky zůstaly neprozkoumané až do 20. století. Teprve tehdy je archeologové poprvé navštívili a začali záhadnou i zajímavou oblast zkoumat. Někteří z místních přitom stále věří, že ten, kdo na pohřebiště vstoupí, živý neodejde. Archeoložka Luidmila Gaboeva, jež lokalitu dlouhodobě studuje, však tvrdí opak: „Lidé, kteří sem přicházejí, aby spatřili zachovanou středověkou architekturu a fascinující přírodu, si odnášejí mnohem víc. Dosáhnou zde věčného míru a zbaví se strachu ze smrti.“

Někteří turisté si s sebou ovšem berou domů víc než jen duševní klid. Bez mrknutí oka si jako suvenýry odvážejí kosti a lebky, aniž by respektovali, že se jedná o ostatky skutečných lidí, kteří v místě kdysi žili. Pomsty bohů se zřejmě nebojí.