Pozorné sokolí oči: Letecký průzkum za první světové války (1)

K využití letadla v roli průzkumného prostředku došlo poprvé během italsko-tureckého konfliktu v Tripolsku (severní Afrika) v říjnu 1911. První výzvědný let provedl Ital kapitán Carlo Maria Piazza pilotující stroj Blériot XI. V prosinci téhož roku byl při průzkumném letu prvně využit fotoaparát, přesto však ještě na začátku Velké války představoval zápisník a tužka nejdůležitější pomůcky leteckého zvěda. Mnozí vojáci sice považovali průzkum prováděný letadly za užitečný (a také jediný) způsob armádního využití létajících aparátů, našla se ale také celá řada kritiků. Například legendární francouzský generál Ferdinand Foch o letadlech prohlašoval, že jsou pro vojenské využití bezcenná. Prvními všeobecně rozšířenými prostředky vzdušného průzkumu se tak v roce 1914 staly upoutané balony, které absolvovaly křest ohněm již v době americké občanské války (1861–1865). 

Pod kupolí

V německé armádě sloužily k tomuto účelu balony Parseval. Francouzi vstupovali do války s vlastní nepříliš úspěšnou konstrukcí, takže od podzimu 1914 zahájili výrobu kopií vilémovského vzoru pod označením Typ H. V roce 1915 již probíhala sériová produkce a jeho masové nasazení na frontě se projevilo zvýšením efektivity francouzského dělostřelectva. Dalším vývojem Typu H vznikly balony označované jako Typ L, M a R, které původní německý model překonávaly.

Francie dodávala aerostaty všem svým spojencům a jen v roce 1917 vyráběla země galského kohouta více než 300 kusů měsíčně. Teprve v závěru války se stal hlavním dodavatelem balonů pro armády Dohody americký průmysl. Zatímco v dubnu 1917 se v USA produkovaly nanejvýš tři kusy měsíčně, v posledních měsících konfliktu dodávali američtí výrobci deset balonů denně, a to jak pro vlastní vojsko, tak i pro své spojence (včetně Francie). 

Nebezpečná služba

Pozorovatel v koši upoutaného aerostatu sledoval dalekohledem určený úsek fronty a své poznatky zanášel do mapy, nebo je rovnou hlásil telefonem dolů do štábu. Práci mu na začátku války komplikovala pouze nepřízeň počasí, zejména vítr, jehož rychlost nesměla přesáhnout stanovenou hodnotu. Při zesílení větru nad povolenou mez musela obsluha stáhnout balon na zem, k čemuž sloužil zpočátku koňský potah, později motorový naviják. S příchodem prvních stíhacích letounů v roce 1915 se stala služba pozorovatele pod kupolí mnohem nebezpečnější.

Stíhači považovali balon za lákavý a vysoce ceněný cíl, protože jeho posádka (alespoň zpočátku) nedisponovala adekvátní obrannou výzbrojí. Ukázalo se, že pouze vlastní letouny dokážou aerostatům zajistit částečnou ochranu. Statistiky uvádějí, že celých 65 % pozorovacích balonů nepřítel sestřelil. Šanci na přežití zvýšilo v roce 1916 zavedení padáků. Pozorovatelé se stali prvními uživateli tohoto záchranného prostředku, který zůstával v té době ještě příliš objemný a pro osádky letadel nepoužitelný. Padák se umísťoval vně koše a pozorovatel se do jeho popruhů poutal teprve ve chvíli, když hrozilo bezprostřední nebezpečí.

O přežití rozhodovala rychlost, protože od okamžiku zasažení balonu k jeho explozi zpravidla neuplynulo více než 20 sekund. Lze říci, že balony dosáhly během první světové války svého vrcholu, co se týče možností nasazení. Hlavní nevýhodu ale představoval fakt, že byly jen statickou pozorovatelnou, o níž nepřítel dobře věděl, a mohl tudíž přizpůsobit maskování pouze na zorný úhel osádky aerostatu. Rostoucí požadavky štábů na informace o protivníkovi tak mohla splnit především letadla, jejichž osádky se dokázaly přiblížit k objektům zpravodajského zájmu z libovolného směru. 

Nástup průzkumných letadel 

Na začátku Velké války disponovaly všechny bojující strany pouze omezeným počtem neozbrojených vojenských letounů, které sloužily výhradně k průzkumu ve prospěch pěchoty nebo dělostřelectva. Pozemní personál začal záhy vybavovat k tomuto účelu určené stroje fotografickými aparáty, které se zpočátku umísťovaly na boky trupu vně pilotního prostoru. Roli průzkumných letounů zastávaly zpravidla rychlé jednomístné, nebo častěji pomalejší dvoumístné stroje.

Pokračování: Pozorné sokolí oči: Letecký průzkum za první světové války (2)

V případě dělostřeleckého průzkumu (řízení dělostřelecké palby) bylo nutné, aby letecký pozorovatel dokázal nějakým způsobem ze vzduchu předávat pokyny obsluze baterií na zemi, jejichž palbu řídil. Zpočátku se „spojení“ řešilo tak, že pilot prováděl obraty (zatáčky, stoupání, klesání), přičemž každý manévr znamenal nějakou předem dohodnutou opravu střelby. Jednalo se o nedokonalý systém, neboť počet variant korekce palby převyšoval množství proveditelných manévrů pozorovacího stroje.