Požehnaná prázdnota bohaté Bruneje: Soukromá země zlata a ropy

Mnozí lidé říkají, že je jihovýchodní Asie doslova napěchovaná turisty – zmíněné tvrzení však neplatí stoprocentně: Pokud zavítáte do maličké, ale bohaté ostrovní Bruneje, můžete si být jistí, že tamní návštěvníky spočítáte na prstech rukou. Přitom vám již při pohledu z letadla bude jasné, že se chystáte na vlastní oči spatřit jeden z klenotů Asie, který rámuje tyrkysové pobřeží, zatímco vnitrozemí překvapuje hustým porostem tropického deštného pralesa. Když potom z džungle vykoukne říčka Sungai Brunei, stačí ji sledovat po směru toku až k hlavnímu městu Bandar Seri Begawan. Místní letiště udivuje čistotou a moderností – a v podobném duchu se nese celá metropole. 

Požehnaná prázdnota

V hlavním městě Bruneje dnes žije asi padesát tisíc obyvatel a na starších mapách jej naleznete pod názvem Bandar Brunej nebo jednoduše Brunei Town. Když však v roce 1967 usedl na trůn současný sultán Hassanal Bolkiah, rozšířil název metropole o „Seri Begawan“, tedy „požehnaná“. 

Dnešní zástavba působí na první pohled „maloměstsky“ a sterilně. Je svým způsobem čistá, chybí jí výškové budovy a září novotou, skoro jako by uvnitř nikdo nebydlel. Stejný dojem na vás pak udělají náměstí či ulice, jež jsou téměř liduprázdné. Mnohdy až děsivá opuštěnost však představuje pouhý důsledek tropických veder, kvůli nimž se málokdo vydává do ulic po svých – všichni se raději vezou klimatizovanou dopravou. 

Mramorové mosty

V centru města naleznete ikonu Bruneje, sněhobílou mešitu Sultána Omara Alího Saifuddína III., kterou zdobí zlaté kopule. O impozantní stavbě se říká, že je nejkrásnější v celém Pacifiku, a díky hranatému minaretu ji jednoduše nemůžete minout. V jejích rysech se mísí vznešenost italské renesance a tradiční islámské architektury, a přestože krášlí střed města již od roku 1958, stále svítí do dálky jako nová.  

Vedle svatostánku vyrostla zahrada s umělým jezírkem, jehož břehy spojují mramorové mosty. Tamní hlavní ozdobou je však replika sultánské lodi z 16. století, která vznikla jako oslava 1 400 let historie koránu. Podobně okázalý je také interiér mešity, kde vás budou na každém kroku zdravit italský mramor, čínský granit, anglické lustry a saúdské koberce. 

Pod dohledem draka

Od mešity se táhne hlavní náměstí, na které z obrovského portrétu shlíží sultán ve vojenské uniformě. Zde se konají velké oslavy, důležitá setkání a kdysi se odtud šířila také oznámení obyvatelům. Přilehlá zástavba se proto tváří odpovídajícím způsobem reprezentativně a člověk by v ní skoro až přehlédl nádvoří s čínským chrámem. Svatostánek připomíná, že zhruba deset procent brunejské populace tvoří Číňané: Jeho vchod hlídají kamenní lvi, zatímco ze střechy město pozorují draci.  

S majestátním klidem chrámu ostře kontrastuje rušné tržiště, kde si při pohledu na kolemjdoucí nejlépe uvědomíte, že je Brunej jednou velkou národnostní a etnickou směsicí. Někteří prodavači mají rysy Indonésanů či Malajců, jiní zase díky šikmějším očím připomínají víc Číňany a sem tam zahlédnete i podobu obyvatel Vietnamu či Kambodže. 

Hadí ovoce

Anglicky v Bruneji sice mluví málokdo, přesto vám usměvavé prodavačky rády nabídnou své zboží k ochutnání. Spolu s exotikou se navíc na trhu prodává i pohoda, která mnohé prodejce dokáže s přispěním horka ukolébat ke spánku: Zákazníkům důvěřují natolik, že se pohodlně usadí a pak už jen spokojeně oddechují. 

Z nepřeberného množství obchůdků zaujmou hlavně stánky, které nabízejí místní specialitu – ovoce kalumbi: Pod hnědou „hadí kůží“ plodů se ukrývá dužina, jež svou kyselostí několikanásobně předčí citron. „Kalumbi má spoustu energie a vitaminů a jedí jej převážně muži, aby měli výdrž,“ dodává s úsměvem mladá prodavačka.

Benátský slum

Jakmile se nabažíte rušného tržiště, můžete zamířit třeba do unikátní městské části Kampong Ayer (v překladu „vodní vesnice“), které se občas přezdívá Benátky východu. Ve stejném místě kdysi stávalo na kůlech víc než čtyřicet menších dřevěných vesniček. Drobné „ostrůvky“ se však postupně rozrůstaly, až se spojily a dnes má lokalita údajně víc než čtyřicet tisíc obyvatel.  

Z dálky spleť dřevěných domů připomíná slum, jaký by člověk po zkušenostech se sterilním hlavním městem nečekal: Slouží proto jako připomínka skutečnosti, že zlato a bohatství, které Brunej proslavily, jsou pouhým pozlátkem, zatímco život se odehrává jinde. 

Láska a klimatizace

Mezi dřevěnými „chatrčemi“ však stojí i několik krásných domů, jejichž středobody tvoří prostorné obývací pokoje, zdobené obvykle portréty sultána a jeho poslední manželky, koránem a obrovskou plazmovou televizí. Pitná voda, elektřina, kanalizace, a dokonce i moderní klimatizace, to vše je tu samozřejmé. „Každému, kdo chce bydlet na vodě, sultán slíbil, že mu zařídí dům i s vybavením,“ dozvíte se od hrdých místních, kteří mají svého panovníka upřímně rádi. 

Láska je to však zaplacená: Kromě základních životních potřeb mají Brunejci téměř zdarma rovněž zdravotnictví, jejich platy jsou dvakrát vyšší než průměrné výdělky v okolních zemích, šikovným studentům hradí sultán pobyty na zahraničních univerzitách a rád lidem rozdává dárky. Ani pomyslné úplatky však zcela nezakryjí skutečnost, že se Brunej stává stále konzervativnější zemí, s přísným zákazem alkoholu a islámským právem šaría.

Speciální čaj

Když se pak večer vrátíte ze svých toulek zpět do hlavního města, přivábí vás znovu rušné tržiště: Můžete se tam usadit do jednoho z mnoha podniků a pochutnat si na čerstvé rybě či krevetách, nudlové polévce, opečeném kuřeti a spoustě dalších specialit. Rozhodně byste však měli zkusit jedinečný místní pokrm ambujat: Vyrábí se z nitra ságové palmy a vypadá jako kopec mazlavého průsvitného želé, přičemž se namáčí do jedné z připravených omáček. 

A pokud přece jen dostanete chuť na sklenici chlazeného piva, zkuste se diskrétně zeptat v některém z lepších hotelů, zda nemají „speciální čaj“. Pokud budete mít štěstí, skutečně vám pivo podají – nalijí vám ho však do šálku a před očima nenechavců vás ukryjí na zahrádku.