Pozdrav Voyageru: První vesmírný snímek Měsíce a Země

Záběr vznikl 13 dnů po startu asi 11,66 milionu kilometrů od naší planety, v rámci kalibrace palubních přístrojů cestou k obřím planetám Sluneční soustavy. Utvořily ho tři složené snímky, pořízené přes různé barevné filtry, přičemž jinak matný Měsíc prošel umělým zjasněním. 

Projekt Voyager, zahrnující nakonec dvě téměř identické sondy, využil unikátní postavení plynných a ledových obrů našeho solárního systému, jež nastává zhruba jednou za 176 let: Planety se při něm nacházejí jakoby v přímce za sebou, takže lze při přeletu od jedné ke druhé snadno využívat tzv. gravitační praky. 

První ze Země paradoxně odstartoval Voyager 2, a to 20. srpna 1977. Jako jediný v historii navštívil hned čtyři planety – Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. A co se týče posledních dvou jmenovaných, zavítal k nim jako dosud jediný z pozemských vyslanců. 

Mise číslo jedna

Voyager 1 zamířil do kosmu až 5. září 1977, ale navzdory potížím s rychlejším spotřebováváním paliva rakety Titan–Centaur sondu s číslem dva na meziplanetární pouti předstihl a počátkem roku 1979 dorazil k Jupiteru. Snímky plynného obra z blízkého průletu poté dlouhá desetiletí zdobily učebnice a encyklopedie. K překvapení vědců zpozoroval Voyager 1 kolem největší planety tenký prachoplynný prstenec a zajímavé byly rovněž objevy na jejích oběžnicích, jako třeba aktivní vulkány na měsíci Io či náznaky existence ohromného podpovrchového oceánu na Europě. 

Po výrazném zrychlení díky silné gravitaci Jupitera se Voyager 1 už v roce 1980 pohyboval v blízkosti Saturnu. Studoval tamní systémy prstenců a měsíců a objevil i dva malé souputníky Prometheus a Pandoru, jejichž gravitační síly drží na příslušných oběžných dráhách částečky hmoty tvořící složku planetárních prstenců. 

Průletem okolo Saturnu skončila primární mise „jedničky“, sonda však pokračuje v letu ven ze Sluneční soustavy a v srpnu 2012 vstoupila do mezihvězdného prostoru. Vědci to ovšem z údajů palubních aparatur zjistili až zpětně v roce 2013: Čísla ukazovala, že intenzita nabitých částic ze Slunce kolem Voyageru 1 už nepřevyšuje „bombardování“ z okolních hvězd. Ovšem pozor! Nelze ještě zdaleka říct, že automat opustil naši soustavu: Ta fyzicky končí až Oortovým oblakem komet, který může sahat i do vzdálenosti půl světelného roku od Slunce, kdežto Voyager 1 nyní od centrální hvězdy dělí necelých 20 světelných hodin. 

TIP: Poselství mimozemským civilizacím: Poslechněte si zlatou desku Voyageru

Sonda nadále plní vědecké úkoly, studuje mezihvězdný prostor a v současnosti představuje nejvzdálenější a nejrychleji letící (přes 62 000 km/h) lidský výtvor. Voyager 2, který navštívil ještě Uran a Neptun, by měl do mezihvězdné oblasti přejít během několika let. Na konci minulého roku NASA rovněž na „jedničce“ po 37 letech nečinnosti aktivovala čtyři záložní trysky pro řízení orientace v prostoru, což je důležité pro směrování antény a komunikaci se Zemí. Mise by se tím mohla prodloužit o dva až tři roky. Ani možnosti radioizotopového generátoru však nejsou neomezené a energie na palubě automatu dojde nejpozději kolem roku 2025. 

Za 40 tisíc let prolétne Voyager 1 asi 1,7 světelného roku od stálice AC+79 3888 v souhvězdí Žirafy, v té době ovšem samozřejmě už žádná data k Zemi vysílat nebude. Případní nálezci si budou moct maximálně prohlédnout pozdravy a záznamy z modré planety, které sonda symbolicky nese na palubě.