Pozdní nástup na scénu: Jak se osvědčil sovětský lehký tank T-70? (2)

Sériová produkce lehkého tanku T-70 se měla rozjet v březnu 1942, tento záměr se ale nepodařilo naplnit. Největší vinu na tom nesl válečný chaos, kvůli kterému docházelo k vážným zpožděním dodávek jednotlivých dílů od subdodavatelů. Týkalo se to zejména odlévaných věží, s problémy se ale potýkali i dodavatelé převodovek, spojek i celých pancéřových trupů.

Úvodní část: Pozdní nástup na scénu: Jak se osvědčil sovětský lehký tank T-70? (1) 

Opravy za chodu

U již dodaných součástek se pak projevovala kletba sovětského průmyslu v podobě často nevalné kvality dílenského zpracování – převodovky trpěly vysokou poruchovostí, pancéřové pláty praskaly a u řady strojů vyhořely spojky řízení. Během prvního měsíce se tak podařilo zprovoznit všehovšudy tři T-70, přičemž z toho dva postrádaly věž. V dubnu pak továrny místo plánovaných 170 vozidel předaly pouze 50 a jen 19 jich putovalo k jednotkám. Zbytek zadržely poruchy či výrobní defekty. Skutečně masová výroba se tak nakonec rozběhla až v červenci 1942, kdy vznikly celkem 603 stroje.

Zatímco výrobní linky zápolily s výše uvedenými problémy, tým Nikolaje Astrova usilovně pracoval na vyřešení konstrukčních vad odhalených během testů a postupně provedl celkem 69 úprav či přepracování původních plánů. Nejradikálnější změnu představovalo úplné vyřazení odlévaných věží, jejichž dodávky nabíraly největší zpoždění. Místo nich přišly výrazně jednodušší svařované věže z plochých plátů o maximální tloušťce 35 mm. Na montáž pohonu věže ale již nezbyl prostor a velitel si tak musel vystačit s ručním otáčením klikou. Sériové kusy rovněž začaly postupně dostávat radiostanice, během léta 1942 pak byly zavedeny i širší pásy a robustnější torzní tyče odpružení řešící problémy s průchodností terénem.

Astrovův tým rovněž vyslyšel stížnosti přetížených řidičů a po výrazném přepracování se nově oba agregáty GAZ-202 montovaly za sebe na jednu společnou hnací hřídel. Stroje zahrnující všechny tyto modifikace obdržely označení T-70B a první z nich dorazily na frontu v září 1942. Šlo o nejpočetnější variantu vůbec, která se navíc během roku 1943 dočkala i dalších menších vylepšení. Jednalo se zejména o lisovaný poklop řidiče, nový design výfuků, vylepšený periskop velitele či zvětšený štít děla.

Větší kanon, větší věž 

Finální verzí tanku se stal T-80, na jehož vývoji továrna GAZ pracovala již od léta 1942. Podvozek i výzbroj byly identické s T-70, místo původní jednomístné věže ale stroj dostal novou, výrazně zvětšenou věž schopnou kromě velitele nově pojmout i střelce. Rovněž došlo k posílení bočního pancíře na 25 mm a instalaci výkonnějších agregátů o celkovém výkonu 125 kW. První sériové stroje ale kvůli průtahům při vývoji věže opustily továrnu až v srpnu 1944, kdy již Rudá armáda o lehké tanky ztratila zájem. Protože T-80 kromě dvojmístné věže a silnějšího bočního pancíře nepřinášel žádné výraznější zlepšení, jeho výroba byla brzy zastavena a dokončit se podařilo jen 76 kusů. 

Ještě s menším úspěchem se setkala snaha o posílení výzbroje. Na konci roku 1942 továrna č. 235 ve Votkinsku představila kanon VT-42 kalibru 45 mm s hlavní o délce 66 ráží; šlo víceméně jen o upravený protitankový kanon M1942. Zbraň dosahovala průbojnosti až 70 mm pancíře na vzdálenost 100 m a její instalace nevyžadovala žádné podstatné úpravy věže. Po pokusném přezbrojení jednoho ze sériových T-70 prošel kanon během léta zkouškami, kvůli postupnému ukončování produkce lehkých tanků ale zůstalo pouze u jednoho prototypu.

T-70 v boji 

V okamžiku zavedení T-70 do služby tvořila sovětské tankové brigády kombinace lehkých a středních tanků. Dle organizačních řádů z léta 1942 jedna brigáda čítala celkem 53 obrněnců, z toho 21 lehkých T-60 či T-70 a 32 středních T-34. K motorizovaným a jízdním formacím pak mohly být přidělovány jednotlivé tankové prapory, které obvykle sestávaly ze dvou tankových rot o celkovém počtu 21 strojů, z toho 11 lehkých tanků. Jedna z takových rot tvořila součást 1. československé samostatné brigády, která své tanky s velkým úspěchem nasadila v říjnu 1943 u Kyjeva. 

Ačkoliv T-70 v mnoha ohledech představoval vrchol sovětských lehkých tanků, vývoj obrněné techniky zastavit nešlo. Němci lehké tanky postupně stahovali z klíčových střetů již během roku 1942 a proti těžším německým typům se T-70 nedokázaly výrazněji prosadit. V roli pěchotních tanků pak stroji citelně chyběl silnější pancíř a výkonnější hlavní výzbroj. Nedostatky lehkých tanků se prokázaly zejména během bitvy v kurském oblouku, kde útvary vyzbrojené T-70 utrpěly velmi těžké ztráty.

Odchod ze scény

V druhé polovině roku 1943 tak začala Rudá armáda T-70 z prvoliniové služby stahovat. Dle nových řádů vydaných v listopadu 1943 měly tankové brigády sestávat pouze z tanků T-34. U samostatných tankových praporů začala T-70 nahrazovat samohybná děla SU-76, zaváděná do výzbroje od listopadu 1942. Tyto stroje kombinovaly podvozek a pohonné ústrojí T-70 s výkonným 76,2mm kanonem a do konce výroby v listopadu 1945 vzniklo celkem 14 292 kusů. Produkce T-70 se oproti tomu v říjnu 1943 zcela zastavila, a to na čísle 8 106 exemplářů obou hlavních verzí. 

Konec výroby ale neznamenal konec služby T-70. Přezbrojování tankových útvarů na T-34 probíhalo postupně, zejména na leningradské frontě se proto T-70 udržely v první linii až do konce roku 1944. V některých tankových praporech působících v řadách jízdních divizí se stroj ještě v létě 1944 účastnil velkých ofenziv v Bělorusku a Polsku. Pluky samohybek SU-76 si pak T-70 v roli velitelských vozidel udržely až do samého konce války.