Povstalci v čele států: Nelson Mandela, bojovník proti apartheidu

K funkci prezidenta vedla pro Nelsona Mandelu dlouhá a drsná cesta, včetně 27 let vězení. Přestože byl odsuzovaným komunistou, a pro některé dokonce i teroristou, jenž nesměl až do roku 2008 vstoupit na území USA, získal si mezinárodní uznání za hájení práv černochů a celý svět jej vnímal jako symbol boje za lidskou důstojnost.

Vyšší princip

Své anglické jméno dostal Nelson až v sedmi letech od učitele v metodistické škole, kam ho roku 1925 poslala jeho matka – negramotná, ale oddaná křesťanka. I Nelson se brzy stal věřícím metodistou. Ve škole se věnoval angličtině, historii, geografii a především dějinám Xhosů, osmimilionového národa žijícího převážně na jihovýchodě JAR, k němuž sám patřil. Když poslouchal příběhy o odvaze svých předků za válek odporu, začal snít, jak i on přispěje k boji za svobodu vlastního lidu.

Později studoval na univerzitě Fort Hare, určené jen původním africkým obyvatelům. Po prvním roce jej ovšem vyloučili, protože se přidal k bojkotu voleb do studentské zastupitelské rady kvůli mizerné univerzitní stravě. Právnický titul nakonec získal dálkově na University of Witwatersrand. 

Politika apartheidu

Už za studií se aktivně zapojoval do opozice proti režimu bílé menšiny. Přátelil se s členy komunistické strany, na jejichž setkáních ho oslovila idea rovnosti ras, přesto do partaje nevstoupil – kvůli programovému odmítání víry. Později ho ovšem ovlivňovaly texty Marxe, Engelse i Lenina. V roce 1942 se stal členem Afrického národního kongresu (ANK), socialistické strany bránící zájmy černošského obyvatelstva. O dva roky později v jejím rámci spoluzakládal dynamičtější Ligu mladých ANK a v roce 1951 byl zvolen prezidentem organizace.

Ve volbách roku 1948 směli k urnám v JAR jen občané bílé pleti, přičemž vyhrála Národní strana. Ta v zemi zavedla politiku apartheidu, stojící na rasové segregaci, zejména v dopravních prostředcích, kinech, školách, parcích či nemocnicích. Zařízení určená původnímu africkému obyvatelstvu měla přitom mnohem horší vybavení než jejich protějšky pro bělochy. Politika apartheidu pak přetrvala až do roku 1994.

Revoluce násilím

Od poloviny 20. století podněcoval Africký národní kongres masivní protesty, bojkoty, stávky i další akty občanské neposlušnosti. V roce 1952 jej Mandela vedl v kampani vzdoru proti nespravedlivým zákonům. Tehdy bylo zatčeno na osm tisíc černochů kvůli „vzpírání se apartheidovým právům a předpisům“. Mandelu spolu s dalšími 19 lidmi odsoudili k devíti měsícům tvrdé práce s odkladem na dva roky.

Zpočátku sice zastával mírnou cestu odporu inspirovanou Gándhím, ale v roce 1955 dospěl k závěru, že si ukončení apartheidu vyžádá násilnou revoluci, a začal přemýšlet o partyzánské válce. Téhož roku přijal Kongres lidu Chartu svobody, jejíž hlavní body tvořily demokracie, rasová rovnost a znárodnění velkých podniků. Kongres nakonec rozehnala policie, nicméně Charta se stala základem pro hnutí antiapartheidu. Mandela pak čelil obvinění z vlastizrady, ale byl osvobozen.

Kopí národa

Umkhonto we Sizwe neboli „kopí národa“ bylo ozbrojené křídlo ANK, inspirované hnutím Fidela Castra. Od roku 1961 mu velel právě Mandela, Spojené státy však militantní skupinu označily za teroristickou a její členové nesměli až do roku 2008 vstoupit na americké území. S přetrvávající myšlenkou na svržení bílé nadvlády násilím absolvoval Mandela v roce 1962 v Etiopii kurz vedení guerillové války, ale jihoafrické úřady ho chytily a spolu s dalšími příslušníky Umkhonto we Sizwe stanul před soudem za plánování převratu. 

Rozsudek zněl na doživotí, nakonec však Nelson strávil za mřížemi „jen“ 27 let. V roce 1990 jej po mezinárodním nátlaku propustili na příkaz prezidenta Frederika Willema de Klerka. Tehdejší první muž Jihoafrické republiky si uvědomoval, že apartheid nelze udržet silou, a veškeré politické úsilí napínal k ukončení nadvlády bílé menšiny bez krveprolití. 

Duhová země

Mandela se stal předsedou ANK v červenci 1991, přeměnil jej z bojové organizace na umírněnou politickou stranu a zároveň se zřekl ozbrojeného boje. Spolu s de Klerkem pak v roce 1993 obdržel Nobelovu cenu za mír. O rok později jeho strana v prvních skutečně svobodných volbách přesvědčivě zvítězila a aktivista stanul v čele Jihoafrické republiky coby první černošský prezident, zatímco de Klerk zaujal místo viceprezidenta. 

TIP: Ani bílá ani černá: Historie boje za jednobarevnou krev

Jako hlava státu se Mandela zasadil o usmíření v rámci země a vytvoření ideálu „duhového národa“, což ovšem radikály toužící po vyhnání bělochů zklamalo. Ústava z roku 1995 zakazovala diskriminaci menšin, přičemž Mandela dál aktivně bojoval za lidská práva a podporoval řadu sociálních hnutí, a to i po skončení svého mandátu v prosinci 1997. Stal se tak celosvětově uznávanou osobností, symbolem nezlomného ducha a inspirací pro mnohé další generace.