Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za 2. světové války (2)

I po evakuaci z Dunkerku zůstávala ve Francii celá řada britských jednotek. Ty se postupně stahovaly do okolí Saint-Nazaire a Nantes, odkud probíhal jejich transport na britské ostrovy. Jednou z největších lodí podílejících se na této operaci byla Lancastria, původně zaoceánské plavidlo ve 30. letech fungující mimo jiné na lince Liverpool–New York. Dne 14. června 1940 se kapitán Rudolph Sharp vydal s Lancastrií na dvoudenní cestu k ústí řeky Loiry.

Předchozí část: Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za druhé světové války (1)

Hořící nafta

Podle různých odhadů se podařilo na loď o původní kapacitě 1 300 cestujících vtěsnat 4 000–9 000 ženistů, příslušníků personálu RAF a civilistů, hlavně zaměstnanců ambasád a pracovníků zbrojních podniků. Sharp věřil, že stísněné podmínky se dají po dobu dvou dnů cesty zvládnout, a rozhodl se využít každé místečko na lodi. Námořnictvo nemělo k dispozici dostatek eskortních lodí, a tak Sharp dostal doporučení vyplout a riskovat cestu do Anglie bez doprovodu.

Z obavy před německými ponorkami se ale rozhodl vyčkat. Dne 17. června 1940 přiletěl Junkers Ju 88 a provedl nálet, který způsobil jednu z největších námořních katastrof v britské historii. Lancastrii zasáhlo několik pum, přičemž jedna z nich explodovala ve strojovně. Během dvaceti minut se zaoceánská loď potopila. Luftwaffe to ale nestačilo a další piloti na trosečníky pálili z palubních zbraní, jež zapálily unikající naftu. Nikdy se nepodařilo přesně určit počet mrtvých, odhady se pohybují od necelých 3 000 až po 6 500. Během této námořní katastrofy utrpěli Britové plnou třetinu svých ztrát francouzského tažení.

Nové angažmá

Kapitán Rudoplh Sharp sice přišel o svou loď Lancastria v ústí Loiry, ale jeho statečné počínání při akci v kombinaci s velkými zkušenostmi z něj dělalo jednoho z mužů, kterými si impérium nemohlo dovolit plýtvat. Netrvalo dlouho a dostal velení dalšího transportního plavidla Laconia. Tato zaoceánská loď se ve 30. letech plavila mimo jiné po trase Southampton–New York a po přestavbě a vyzbrojení ji admiralita zařadila do kategorie obchodních křižníků.

Sloužila jako eskortní loď i transport kanadských vojáků, než ji Britové použili k převážení italských válečných zajatců. Večer 12. září 1942 ji 200 km severovýchodně od ostrova Ascension zpozorovala posádka německé ponorky U-156. Její velitel Werner Hartenstein mířil přesně a zasáhl hned prvním torpédem. Výbuch zabil stovky Italů a zničil více než 30 záchranných člunů. Loď se začala naklánět.

Potopit a zachránit

Zatímco se Sharp pokoušel zvládnout situaci, Laconii trefilo druhé torpédo. Kapitán se rozhodl nepokoušet osud a nařídil opuštění paluby. Při evakuaci nastal chaos. Někteří Italové se pokusili probít ke zbývajícím člunům, odkud je stráže zaháněly střelbou a bajonety. Přeživší zajatci později tvrdili, že velká část jejich krajanů se utopila, protože je nikdo nevypustil z cel a nepokusil se je zachránit.

Laconia se na hladině udržela do večera, kdy šla ke dnu. Pro přeživší tím ale utrpení neskončilo. Co následovalo, se zapsalo do dějin jako Incident Laconia. Werner Hartenstein totiž nařídil vynořit ponorku a zahájit záchranu trosečníků. U-156 vezla stovky mužů na palubě i na tažených záchranných člunech. Ponorka také nesla zřetelné označení červeného kříže a odvysílala v otevřené řeči zprávu o svém konání.

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau 

Když ji ale o tři dny později spatřila osádka bombardéru B-24, začalo drama. Američané zaútočili, ale zasáhli jen tažené čluny, přičemž zabili desítky trosečníků. Německá ponorka se musela ponořit a nechat ostatní zachráněné z Laconie jejich osudu. Podstatnou část z nich se naštěstí podařilo v následujících dnech zachránit, ale U-Booty dostaly rozkaz napříště postupovat bezohledně a posádkám potápěných lodí nevěnovat pozornost.

Dokončení ve čtvrtek 12. září