Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (4)
Na počátku roku 1945 už bylo většině obyvatel třetí říše jasné, že válka je prohraná. Rudá armáda stála na Odře a západní Spojenci na Rýnu. Země trpěla bombardováním, nedostatkem surovin i vojáků. Přesto se propaganda snažila pozvednout morálku a přesvědčit Němce, že zázračné zbraně přinesou zvrat a konečné vítězství
Po překročení Rýna a obklíčení německých vojsk v rúrské kapse se Američané valili dál na východ. Hlavní úkol připadl Bradleyho 12. skupině armád, postupující středem Německa, na severu mu měla krýt levé křídlo Montgomeryho 21. skupina armád a na jihu Deversova 6. skupina armád a Pattonova 3. armáda. Vrchní velitel západních Spojenců Dwight Eisenhower se rozhodl, že nebude usilovat o dobytí Berlína, místo něj se hlavním cílem stalo Lipsko.
Předchozí části:
Národní pevnost
Po jeho obsazení a navázání kontaktu s Rudou armádou by bylo Německo rozděleno vedví. Montgomery těžce nesl toto rozhodnutí, které ho připravilo o možnost pokusit se dorazit do Berlína jako první. Místo toho měl pouze postupovat podél pobřeží a odříznout německé jednotky na Jutském poloostrově. Naopak na jihu se očekával vzhledem k hornatému terénu a také německé propagandě vytrubující báchorky o „nedobytné Alpské pevnosti“ tvrdý odpor nepřítele. Pevnost v horách, kterou mělo údajně bránit 100 000–200 000 vojáků a esesáků, však existovala jen v Goebbelsových propagandistických prohlášeních.
Prohnaný ministr dokonce zorganizoval zvláštní jednotku, která měla šířit informace o obranných systémech bunkrů a pevnůstek, podzemních skladů, továrnách ukrytých v horských úbočích, aby je neobjevil letecký průzkum. A přestože je ani přes největší snahu průzkumné letouny skutečně neobjevily, sám generál Bradley pevně věřil v existenci tohoto posledního hnízda odporu. A to na základě hlášení zpravodajců (vycházejících bezesporu ze zpráv šířených Goebbelsovými muži), kteří varovali, že do Alp míří vlaky naložené děly nového typu a vybavením pro leteckou továrnu.
Bez ohledu na propagandu slibující zvrat v posledním okamžiku díky zázračným zbraním či rozkolu mezi Spojenci si většina vysoce postavených důstojníků Wehrmachtu a nacistů uvědomovala, že porážka je neodvratná. Z nejrůznějších důvodů, ať už z neschopnosti nést zodpovědnost za zničení vlastní země či strachu z toho, jaké je čeká zacházení od vítězů, se mnozí rozhodli pro sebevraždu. Maršál Model, velitel skupiny armád B obklíčené v Porúří, se zastřelil 21. dubna, neboť pokládal za „nemyslitelné, aby se polní maršál nechal zajmout“.
Papírové divize
Rudá armáda zahájila 16. dubna hlavní útok na Berlín, který bránilo proti dvěma a půl milionu rudoarmějců asi tři čtvrtě milionu mužů, chlapců a starců v 85 divizích (většina z nich však nedosahovala plných stavů a mnohé existovaly jen na papíře). Oproti tomu Vrchní velitelství spojeneckých expedičních sil v Evropě (SHAEF) disponovalo 10 000 letadly a pozemními jednotkami o síle 94 plně vyzbrojených divizí. Němci oproti tomu na západní frontě měli podle odhadů Spojenců 64 divizí, které nebyly o nic lepší v kondici než ty na východě. Některé byly jen skupinkou štábních důstojníků, kteří se snažili shromáždit aspoň pár vojáků, kterým by mohli velet, další představovaly nesourodý slepenec různých pěších útvarů doplněný o pár tanků.
Dne 11. dubna dosáhla americká 2. obrněná divize břehů Labe, vzápětí řeku překročila a dobyla Magdeburg. O něco jižněji obsadili muži z Hodgesovy 1. armády do 21. dubna průmyslová města Halle a Lipsko a přerušili železnice a silnice vedoucí severojižním směrem od Berlína do Bavorska. Německá armádní skupina H tak ztratila kontakt s ostatními Kesselringovými vojsky, která v Bavorsku zanedlouho převálcovala Deversova armádní skupina pochodující na Mnichov. Jihozápad Říše čistili Američané spolu s Francouzi už téměř bez odporu nepřítele. Francouzská 1. armáda ve Stuttgartu při vlastní ztrátě dvou stovek padlých a zraněných zajala 22. dubna téměř třicet tisíc vojáků. Takový počet zajatců ostatně v té době získávali Spojenci na západě každý den.
Poslední dějství
Německá říše se hroutila a její vrcholní představitelé to dobře věděli. Hermann Göring poslal do Berlína 23. dubna zprávu, v níž Hitlerovi navrhoval, že převezme vedení Říše, protože vůdce je v hlavním městě obklíčen a nemůže volně rozhodovat. Diktátor zareagoval tím, že nařídil, aby byl říšský maršál degradován, zbaven všech hodností a zatčen. O den později zahájil Himmler tajné vyjednávání se západními Spojenci; ti však odmítali uzavřít separátní mír a požadovali bezpodmínečnou německou kapitulaci na všech frontách.
Dne 25. dubna se setkali Američané s Rusy na Labi u Torgavy, což znamenalo definitivní rozdělení německých sil na dvě části. Britové mezitím na severu dobyli Brémy a také překročili Labe (28. dubna). Druhého května se německý organizovaný odpor v severním sektoru zhroutil. V té době už Američané drželi Mnichov a probíjeli se do Rakouska.
TIP: Vláda velkoadmirála Dönitze: Konec správy Hitlerova dědictví
Před sovětským zajetím zvolil Adolf Hitler smrt vlastní rukou, ještě předtím jmenoval svým nástupcem v čele země velkoadmirála Dönitze, jemuž připadl nezáviděníhodný úkol vyjednat se Spojenci kapitulaci. Nejprve složily zbraně německé síly v severním britském sektoru 5. května, o dva dny později, po půlnoci 7. května podepsal všeobecnou kapitulaci generál Jodl v Remeši. Těsně před půlnocí 8. května byla kapitulace Německa potvrzena v Berlíně. Z nacistické třetí říše, která měla trvat tisíc let, zbyly jen doutnající trosky.
