Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (2)

Zatímco absolutní letecká převaha Spojenců nad Německem v posledních měsících války byla zřejmá i běžným obyvatelům sledujícím stříbrné formace na obloze téměř denně, o situaci na pozemních frontách se nemohli přesvědčit sami. Mnoho z nich proto stále spoléhalo na přesvědčování propagandy, že „taktický“ ústup na frontách je pouze snahou získat čas – Goebbels tomu říkal „prostor za čas“. Stačí prostě už jen pár týdnů vydržet, než budou k dispozici „zázračné zbraně“, které vývoj války zvrátí a přinesou konečné vítězství.

Předchozí část: Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (1)

Většina Němců důvěřovala prohlášením o neprolomitelné Siegfriedově linii na západních hranicích říše. A když útočníky nezastaví ona, pak jistě nedokážou překonat mohutný tok Rýna.

Přes krvavou řeku 

Je skutečností, že po relativně rychlém ústupu z Francie bránili vojáci Wehrmachtu hranice Říše velmi urputně. První německé město dobyté Spojenci – Cáchy – se stalo v říjnu 1944 dějištěm urputné bitvy, v níž Američané ztratili asi pět tisíc mužů a Němci dvakrát tolik. Hlavní překážku při cestě do nitra Německa však představoval Rýn. Wehrmacht houževnatě hájil levý břeh řeky a pouze v Alsasku se Francouzům a Američanům podařilo vytlačit je v prostoru Colmaru na pravý břeh už v únoru 1945.

Mnohem důležitější však bylo ovládnout střední tok řeky v průmyslové oblasti Porúří. Sedmého března padl do rukou amerických jednotek nepoškozený most v Remagenu, který se ustupujícím Němcům nepodařilo zničit. Na konci měsíce pak Američané překonali Rýn ve člunech jižně od Mohuče a Montgomeryho muži totéž dokázali na severu u Weselu. Němci utrpěli při obraně Rýna těžké ztráty – přišli o 60 000 zabitých a zraněných a téměř 300 000 zajatých mužů. Tyto pohromy se musely nutně projevit na morálce Wehrmachtu.

Podle průzkumu, který mezi německými vojáky zajatými na západě provedli Spojenci, jich důvěřovalo koncem března Hitlerovi 21 % (oproti 62 % na začátku ledna) a v německé vítězství věřilo pouhých 7 %. Poraženectví se šířilo jako nakažlivá choroba. Celé jednotky se dobrovolně nechávaly zajmout, či prchaly z fronty. Civilisté místo toho, aby se připojili k fanatickému odporu, jak si to přál Hitler, vyvěšovali bílé vlajky a bránili vojákům v budování protitankových překážek, aby zabránili dalšímu ničení a umírání. Na tuto „nemoc“ znali nacisté dva „léky“ – propagandu a represe.

Propaganda a represe

Druhé z možností se rozhodl chopit vedoucí hlavní kanceláře NSDAP Martin Bormann, který začátkem dubna zorganizoval kampaň mající přesvědčit vojáky, že válka se ještě dá vyhrát. Ze svých řad vybrala NSDAP zdatné řečníky, kteří oblečeni v civilu šířili propagandu od úst k ústům na nádražích, ve vlacích i v protileteckých krytech. Ba přímo za frontou připomínali svým soukmenovcům „masové vraždění Spojenců v Drážďanech“. Vojáky i civilisty to mělo strhnout k dojmu, že Britové a Američané útočící na jejich rodiny nejsou o nic lepší než bolševici. Agitátoři slibovali v brzké době protiútoky, které budou nabírat na síle, je třeba jen vydržet, než přijdou zázračné zbraně...

Tomu už ale opravdu věřili jen zaslepení fanatici. Ti, kdo si chtěli zachránit život, se vzdálili od svých jednotek a vydali se do nitra země většinou ke svým rodinám. Pokud je zachytila bezpečnostní policie (SiPo) a vrátila k jednotkám, mohli ještě mluvit o štěstí. Dne 15. února vydal ministr spravedlnosti Otto Georg Thierack výnos ustavující náhlé polní soudy pro civilisty, pro něž měly platit stejné tresty jako pro vojáky, kteří dezertovali nebo podrývali bojového ducha.

Popravy dezertérů i zbabělců

Ani Goebbels už nevěřil v přesvědčovací kampaň mezi vojáky a poznamenal si do deníku: „Na západě se teď už dá něčeho dosáhnout pouze brutálními zákroky.“ Tím měl na mysli popravy. Na sloupech a stromech podél cest se objevovalo stále více oběšených s hanlivými tabulkami jako „Nevěřil jsem ve vůdce“ nebo „Jsem zbabělec“.

Speciální motorizovanou jednotku, která měla chytat zběhy, nechal sestavit polní maršál Albert Kesselring poté, co 10. března převzal velení na západě po odvolaném von Rundstedtovi.

Pokračování: Poslední měsíce válečného pekla: Konec třetí říše 1945 (3)

Už o tři dny dříve popravili čtyři důstojníky za neuposlechnutí rozkazu (pátý odsouzený už byl v americkém zajetí), když nedokázali vyhodit do vzduchu most u Remagenu. Verdikt vynesl takzvaný létající stanný soud (Fliegendes Standgericht), který vznikl na základě Hitlerova dekretu 9. března. Kesselring pak nechal rozsudek citovat, aby důstojníci svým vojákům dali odstrašující příklad a ujistili je, že od stanných soudů nelze čekat nic jiného než „krajní přísnost“. Stannému soudu velel sadistický generálporučík Rudolf Hübner, jehož Kesselring 28. dubna jmenoval velitelem obrany Mnichova. Než hlavní město Bavorska 30. dubna padlo, nechal zastřelit nebo oběsit na dvě stovky lidí.