Porscheho smrtící tlustokožci (1): Stíhače tanků Ferdinand v boji

Obrněnec s hranatou nástavbou vznikl vlastně náhodou. Firmy Porsche a Henschel soupeřily o kontrakt na stavbu těžkých tanků Tiger a Ferdinand Porsche si byl vítězstvím tak jistý, že ještě před vyhlášením výsledků postavil téměř stovku podvozků. Nakonec však zakázku získal Henschelův návrh a v rakouské továrně Nibelungenwerke nevěděli, co si s dokončenými šasi počít. Po delší debatě padlo na podzim 1942 rozhodnutí využít je pro nový stíhač tanků, jenž by nesl kanon PaK 43/2 L/71 ráže 88 mm. 

Smrtící, ...

Zrodil se kolos o hmotnosti více než 65 tun, jehož pancíř místy dosahoval tloušťku až 200 mm. K pohonu sloužila dvojice benzinových motorů Maybach HL 120, propojená do komplikované soustavy s generátory a elektromotory. Šlo o značně nespolehlivé řešení, které stroji navíc dokázalo udělit rychlost jen 20 km/h.

Obrněnec s šestičlennou osádkou dostal označení Panzerjäger Tiger (P) neboli stíhač tanků na šasi Porscheho tigeru, ale běžně se mu říkalo Ferdinand podle křestního jména konstruktéra. Kombinace výkonné zbraně s takřka neprůstřelnou ochranou činila z ferdinandu obávaného protivníka – v roce 1943 neměli Spojenci žádný stroj, který by ho zepředu dokázal vážněji ohrozit.

...ale neohrabaný

Podmotorovanost, mamutí hmotnost a nevyzrálost konstrukce však komplikovaly pohyb i v lehkém terénu. Inženýři navíc „pozapomněli“ typ vybavit kulometnou výzbrojí, s níž by osádka držela v uctivé vzdálenosti pěchotu nepřítele. Přes tyto nedostatky kolos ohromil Hitlera palebnou silou a velikášský diktátor trval na tom, aby se ferdinand zapojil do chystané ofenzivy u Kurska. Podobně jako u panterů do něj totiž vkládal značné naděje coby zabijáka sovětských obrněnců.

Generálové už tak nadšení nebyli. Uvědomovali si, že obr bude trpět poruchami motorů i převodovky, bude obtížně překonávat mosty či bažinatý povrch a nedůvěru budil též nedostatečný dojezd. Už koncem dubna 1943 se v korespondenci mezivelením 9. armády (v jejíchž řadách měly stíhače tanků bojovat) a OKW objevilo toto sdělení: „Co se týče mobility, trpí stroje technickými nedostatky, takže jsou vhodné pro průlomové operace jen v omezeném měřítku. Akce na delší vzdálenosti nejsou možné. Přeprava těžkých vozidel na bojiště navíc zpozdí velký počet konvojů a ztíží přípravy. Devátá armáda hledí na tento ‚dárek‘ se smíšenými pocity.“ 

Obrnění odstřelovači

Přes všechny výtky běžela výroba stíhačů i výcvik osádek na plné obrátky a světlo světa spatřilo 90 strojů. Velení je sdružilo do pluku schwere Panzerjäger Regiment 656, který hodlalo u Kurska využít jako beranidlo k průlomu nejsilněji opevněných postavení. Do konce války se už nikdy na jednom místě nepodařilo shromáždit tolik ferdinandů. Obrněnce byly rozděleny do dvou praporů po 45 strojích, blízkou ochranu jim měl poskytovat tucet středních tanků PzKpfw III.

Další údernou složku regimentu představoval 3. prapor vyzbrojený 42 stroji Sturmpanzer IV Brummbär – samohybnými houfnicemi ráže 150 mm na podvozku PzKpfw IV. Ve snaze posílit údernou sílu formace se v Berlíně rozhodli, že sPzJgRgt 656 bude postupovat společně s praporem těžkých tanků sPzAbt 505 vyzbrojeným tigery.

TIP: Německá samohybná děla: Zrození lovců tanků

V červnu se německé síly soustředily u Kurského výběžku a pluk těžkých stíhačů tanků zaujal pozice na severním křídle u města Orel. Do akce vyrazil 5. července ihned po zahájení operace Citadela. V úvodních hodinách se ferdinandy i sturmpanzery osvědčily a rychle prorazily první obrannou linii. Taktika jejich nasazení byla jednoduchá – měly setrvávat v relativním bezpečí za frontovou linií a ničit tanky, protitanková děla ráže 76,2 mm i bunkry ze vzdálenosti až 3 000 m. Pokud podmínky takový způsob boje dovolily, osvědčily se ferdinandy jako „obrnění odstřelovači“, někdy však musely vyrazit vpřed v čele obrněné formace. 

Pokračování v neděli 20. prosince