Polní divize Luftwaffe (1): Orli bez křídel

Rivalita mezi špičkami třetí říše přivedla na bojiště druhé světové války na německé straně několik v podstatě nezávislých armádních útvarů. Nejznámější paralelu k oficiální ozbrojené moci – Wehrmachtu, představovaly SS, které v podstatě tvořily stát ve státě. V zásadě samostatně pak operovalo námořnictvo Kriegsmarine. Mohutnou instituci představovalo vojenské letectvo, v jehož řadách jen v roce 1941 sloužilo na 1,7 milionu osob, převážně technického a pomocného personálu.

Od pluků k divizi

Po rychlé porážce Sovětského svazu plánoval Hitler značnou část armády demobilizovat a dopřát tak vojákům vyčerpaným několikaletou válkou
zasloužený odpočinek. Očekávaný triumf na východě se však nekonal a od poloviny podzimu 1941 se naopak německé branné moci zoufale nedostávalo mužstva. Luftwaffe představovala přirozený rezervoár lidských sil, ale Göring se obával, že Wehrmacht „promrhá schopnosti jeho skvělých mužů“. Po dohodě s Hitlerem tedy vznikl kompromis. Mělo dojít ke zformování několika polních pluků Luftwaffe, které by bojovaly na frontě, avšak zůstaly pod velením letectva.

V prvních dvou měsících roku 1942 tak z dobrovolníků sloužících u Luftwaffe postupně vzniklo sedm pluků, které po krátkém a ne zcela dostatečném výcviku čekalo spěšné odeslání na východní frontu. Tam se tyto jednotky zapojily do akce na několika různých bojištích, přičemž nejvýrazněji na sebe upozornily během bojů o Děmjanský kotel. Zlomový moment představovalo sloučení prvních čtyř polních pluků v samostatnou divizi pod velením generálmajora Eugena Meindla. První takové formaci složené výhradně z jednotek Luftwaffe sice chyběla dostatečná výzbroj i výstroj, to jí však nezabránilo upozornit na sebe v boji.

Zúčastnila se akcí u Děmjanska a podílela se též na partyzánské činnosti v oblasti. V létě 1942 se divizi dostalo pochvalné poznámky v hlášení: „V hrozných zimních bitvách na východní frontě, hrdinně bránily polní pluky Luftwaffe vážně ohrožené úseky fronty. Divize Meindl se zvláště vyznamenala během bojů v neprostupných bažinách.“

Rychlé formování

Zatímco Meindlovi vojáci sváděli urputné boje na východní frontě, rodily se konkrétní plány na vznik dalších samostatných polních divizí Luftwaffe. Ke vstupu do jejich řad vyzval Hermann Göring vojáky a pomocný personál Luftwaffe 17. září 1942. Původně se počítalo se vznikem 22 polních divizí o celkem 250 000 mužích, nakonec však Němci postavili o jednu divizi méně. Plánované rychlé nasazení na frontu se znatelně podepsalo jak na nedostatečném výcviku, tak na mnohdy zastaralém vybavení. Jeden z příslušníků 7. polní divize Luftwaffe později vzpomínal:

„Byl jsem přiřazen k sekci 88mm děl. Ale byla to hrůza! Nejenže o zbraních neměli páru mí kamarádi, ale nerozuměli jim ani někteří důstojníci. Tito lidé předtím sloužili jako kuchaři, holiči, řidiči, nebo jako nejrůznější podpůrný personál. Můj důstojník mi řekl: ‚Prosím, postarej se o výcvik práce s kulometem, protože já tomu nerozumím‘. Měli jsme na to tři dny. Pak nás poslali do Ruska.“

Zatímco běžná německá pěší divize disponovala devíti pěšími prapory, její protějšek od Luftwaffe měl pouze čtyři. Krom toho sestávala též z protitankového, protileteckého a dělostřeleckého praporu. Vše pak doplňovaly ještě jednotlivé roty cyklistů, pionýrů a průzkumníků. Nedostávalo se však podpůrného ženijní
ho a zdravotnického personálu. Pěchotní výzbroj se příliš nelišila od armádních sil, pouze některé jednotky využívaly z důvodu nedostatku kulometů MG 34, upravené letecké zbraně MG 15.

Pokračování: Polní divize Luftwaffe (2): Tuhé boje u Stalingradu 

Němci měli také málo protitankových děl, a tak se ve výzbroji běžně objevovala také sovětská kořistní děla ráže 76,2 mm. Původní plán motorizace zůstal jen na papíře, takže vojáci polních divizí Luftwaffe byli odkázáni na koňské potahy a vlastní nohy. Naopak v otázce výstroje si nemohli stěžovat, protože letectvo se postaralo o dostatek zimního vybavení. Většina z polních divizí však nikdy nedosáhla plných stavů a některé se dokonce blížily svými počty spíše brigádám. Také proto Göring počítal s nasazením svých jednotek převážně pro obranné či zajišťovací účely. Reálné potřeby fronty si však žádaly něčeho jiného.